(...) Kapitoly z Abecedy původně vznikly pro rozhlas. Asi před pěti lety. Proto jsou povídky omezeny časovým rozpětím. Jedna kapitola nesměla trvat déle než 5 minut. Jsou ty povídky trochu jako kubistický obraz; bylo nutné ohoblovat všechno zbytečné. Technicky mne to nutilo ke zkratkovitosti. Ale to je vlastně vnější stránka věci. Ta vnitřní vás asi bude zajímat víc. Kořeny těch kapitolek sahají až do mého mládí. Je to jakási daň za mých několik dostatečných na gymnasiu. Setkávala jsem se ve škole s postavami a osudy, které mne udivovaly, fascinovaly. Dozvídala jsem se o lidech věci, které jiné nechávaly klidnými, třeba o Galileovi nebo Descartesovi. Nebo třeba Anna Pomořanská, která lámala železo. Byly to věci, které mne tenkrát omračovaly, nedovedla jsem se s nimi okamžitě vyrovnat. Často jsem i plakala nad jejich osudy, musela jsem odejít ze třídy. Takže to třeba vezměte tak, že jsem kapitoly napsala také proto, abych dokázala kantorům, že jsem přece jenom nebyla tak špatná žákyně. (...)
(...) Samozřejmě že na člověka působí vždycky mnoho věcí najednou. Když jsem psala tyhle povídky, pouštěla jsem si hudbu. Hlavně Bachovy fugy. Říkala jsem si, takhle to musí vypadat, takovouhle formu ta povídka musí mít. Hudba sice dozní, ale potom zní ticho…rozumíte je to verbální varianta takové atmosféry, takové nálady. Tak bych chtěla, aby jí čtenář porozuměl. (...)
– výňatek z rozhovoru s Ester Krumbachovou publikovaném v časopise Československý voják, roč. 16, č. 18, 26. srpna, 1967
(EK001564_0023)