Kladivo na čarodějnice, 1969

(...) Film Kladivo na čarodějnice se týkal jednoho z posledních soudních procesů v Evropě, kdy v městečku Šumperku na Moravě se díky bigotní hraběnce katoličce a jejímu osobnímu knězi dostala ještě jednou k moci svatá Inkvizice, jedna z Nejhnusnějších instancí kulturního světa. Autor knihy, Václav kaplický napsal román podle autentických výpovědí, které se z mučíren zachovaly, já jsem je dostala v opisech na stůl, kde jsem četla přiznání se k vině děkana Lautnera, který byl inteligentní osvícenec a navíc, chudák, spal se svou kuchařkou. Což se před inkvizičním soudem proměnilo v dokonalý důkaz, že kuchařka i děkan jsou ve spojení s ďáblem. Jejich tělesná muka a výpovědi jsou ukázkou výsledků totality, jsou spolu v symbioze. Když kuchařce rozmačkali kosti na nohou takzvanou Španělskou botou, co měla ta ubohá dívka udělat jiného, než se přiznat? Ano obcovala s ďáblem, jezdila za čarodějnicemi na jistý vrch, konaly se tam orgie a proklínání Boha.
Oba byli upáleni, ale inkvizitor, který v té době už dávno dělal hospodského v moravském městě Olomouci a nyní se dostal opět k moci, se jako bývalý inkvizitor, zkušený a ostřílený, probojoval až – tuším – k tří stům poprav upálením, zkonfiskoval majetky mrtvých a nakonec se v požehnaném vysokém věku ještě stačil oženit s mladou dívkou ze Šumperku. To všechno v průběhu tří let.
Příběh byl jaksi paralelou k totalitnímu režimu, který zde v té době existoval a tak bylo nutno věc napsat tak, aby se vůbec mohl a směl natočit.
Otakar Vávra jako spoluscenárista byl velmi dobrý partner. Na scénáři jsme pracovali delší dobu, první verzi scénáře měl už připravenou, bylo ale nutné, abychom se dostali dovnitř příběhu. Já jsem každý den připravila možné psychologické polohy jednajících postav a z těch vyvozené dialogy.
Zde jsme u důležité věci: scenárista musí respektovat literární předlohu, ale, jak jsem už řekla, musí si ji přivlastnit, musí s ní cítit.
Studium tak strašlivé události bylo pro mne velmi svízelné, režisér Vávra mi na moje přání dokonce opatřil fotografii obrazu, což byl portrét upáleného inteligenta, děkana Lautnera. Dívala jsem se na jeho chytrý, nosatý obličej od rána do večera, visel nad mým pracovním stolem. Můj soucit s ním a obdiv k jeho duševní síle měl na mne dobrý vliv. Uvědomila jsem si, že i já musím mít tolik sil, abych vlastně s chladným rozumem dokázala vzbudit v divákovi stejné sympatie a stejný soucit – a moje trápení přestalo. To jest: látka se stala mou osobní ctí. Byla to obhajoba a pocta děkanovi, který byl rovný, měl rád ženské, hrál na housle a vypil s přáteli rád skleničku. Jeho špatný osud měl být výstrahou – v mnoha ohledech se Lautner podobal Sokratovi.
Při scénáristické činnosti jsem se dovtipovala každý den víc a víc, že je mi ten člověk hluboce blízký a tak jsem režiséru Vávrovi připravila i nečekané dialogy, které se vymykaly textu knihy Václava Kaplického, ale dodržovaly jeho etiku a jeho smysl.
Myslím, že vás bude zajímat popis jednoho rozhovoru mezi Otakarem Vávrou a mnou. Přečetl si jednoho dne jeden z dialogu, který jsme pak společně zkracovali, prohlubovaly nebo zahodili – a řekl mi: - Tohle by děkan své doby nikdy nemohl říct. - Odpověděla jsem: - děkan Lautner je teď v našich rukách. Každá postava ať na psaná literárně nebo filmově, je v podstatě fantom. My do té postavy vkládáme to, co řekne a co neřekne.
A pak to bude pravda. My jsme na jeho straně, my držíme palce jeho osobní svobodě – a my s ní nakládáme jako se svou osobní svobodou. -
Po delší hádce jsme se dohodli, co tam necháme a co zaškrtneme, ale zůstal tam fantóm krásného člověka.
Myslím, že to je vlastně ukázka, jak nakládat s literární předlohou, v tomto případě historickou látkou. Nezaleknout se toho, co by někdo mohl nebo nemohl říct. Říct to za něj – samozřejmě v rámci pravdivosti a stylu realistického vnímání.
Na okraji podotýkám. Emil Filla, slavný český kubistický malíř napsal myšlenku: -Svobodné umění je určeno výhradně svobodným lidem. -
A Pablo Picasso zkoprnělé Gertrudě Stein, která když uviděla svůj portrét, vykřikla: - Ale já tak přeci nevypadám! Jí řekl: - Ale tak vás budou všichni jednoho dne vidět. -
Přeměna jedné hodnoty v druhou a osobní, to je vlastně podstata tvůrčí práce. Jakou roli v tom hraje cit a inteligence, vnímavost, slušnost, etika, pokora to je na každém, kdo něco tvoří. Narcista nemůže nikdy zvítězit, ani megaloman ani kšeftař.
Chci tím vším, co povídám, říct, že literární předloha je podkladem pro vlastní chápání, pro přístup k sobě, hledání sebe samotného, což je vůbec nejdůležitější prvek našich činů, i kdyby neběželo o umění.
Když to shrnu řekla bych: všechno si důkladně přivlastnit, stokrát si přečíst pasáže, které nám zůstanou cizí a když zůstávají cizí i nadále, raději se jim vyhnout, než je otrocky zpracovat. Nebude to pravda nebude to mít šťávu a vlastní teplou krev a založení. Naopak v místech, kde se naleznu, rozpomenu se na utajené zdroje myšlení a citu, o kterých jsem předtím možná tak moc nevěděla, tam začíná ta vzrušující práce: jít od původního úmyslu klikatými cestami rozumu a citu a samozřejmě nadání k tomu, aby myšlenka cizího autora zůstala zachována a přitom byla živě zpracována jiným živým člověkem. (...)
– výňatek z přednášky Ester krumbachové o psaní scénářů ve formě dopisu Josefu (Pepimu) Lustigovi pro studenty Americké univerzity ve Washingtonu, D.C., 1994
(EK002159_0008_0004_0002-0021)