CSV000001

Ikaros

To byla moc pěkná hala na Olympu s výhledem dolů, dalo se zde obědvat i večeřet a při tom se dívat podle nálady na zasněžené hory, na pasoucí se ovce v zelených nížinách, na pastýře s fujarou, na západ slunce na moři, taky na význačné pamětihodnosti města, anebo právě na Ikara, který si stínil oči a díval se ke slunci, křídla měl už připjatá.
Bohové si tedy přesedli všichni k oknům, číšníci stáhli napůl žaluzie, které příjemně zastínily celou halu, ale při tom zůstal výhled na zem úplně dokonalý a Ikaros se už odrazil a vyletěl, stoupal v pomalých kruzích a hlavní bůh zavolal číšníka a řekl mu:
-Buďte tak laskav a jděte zaklepat na všechny, kteří jsou ještě doma, že prosím, aby sešli do haly. Uvidí něco, co nemá odbory, já sám něco takového vidím poprvé. -
A číšník spěchal neslyšně vyplnit jeho přání a hala se v malé chvíli zaplnila, šuměl tlumený hovor, číšníci nosili ambroži a nektar s ledem, zlatý větrák u stropu čeřil oděvy bohů
a Ikaros letěl výš a výš a bohové uzavírali sázky, jestli odhadne správně vzdálenost mezi sebou a hořícím sluncem, někteří říkali, že ano, někteří říkali, že ne, ale Ikaros se zřítil, to je známé, že se Ikaros spálil o slunce a zřítil se k zemi.
A všichni začali vstávat a přecházet a stáli v hloučcích a seděli v hloučcích a nejvíc se debatovalo o tom, zdali se mu mělo pomoci, taková čistě už jenom akademická debata.
Někteří říkali, že ano, protože měl odvahu, někteří říkali, že ne, protože byl drzý, a hlavní bůh je dlouho poslouchal a pak řekl:
To všechno, co říkáte, není podstatné. Podstatné je pouze to, že bohové zaujímají k věcem vždycky objektivní hledisko a k objektivnímu hledisku potřebuje bůh možnost srovnání. S čím však srovnat naprosto novou věc, která zde ještě nebyla? Proto nové věci bohové zamítají. To za prvé. A za druhé - to je daleko důležitější, chápe, prosím, někdo z přítomných toho Ikara? Já osobně se přiznávám, že mu vůbec nerozumím, vůbec ho nechápu a protože ho nechápu, je mi úplně lhostejný jeho osud. -
A všichni bohové ztichli. Ano, hlavní bůh měl pravdu. Teď si všichni uvědomili, že nikdo z nich Ikarovi nerozumí a vyli v tom tak dokonale zajedno, tak je to spojilo a tak povzbudilo, že si objednali další nektar a začali si vyprávět svoje vlastní slavné příběhy, všichni předem věděli, o čem budou a všichni se na to těšili.
Větrák šuměl, slunce malebně zapadalo a oni byli rádi, jak si spolu na Olympu pěkně rozumějí.

Napoleon

Napoleon Bonaparte stál se svým osobním obuvníkem u velikého záhonu, kde kvetlo sto tisíc tulipánů, jedny oranžové, druhé bílé, všechny vysázené do ornamentů, jak se sluší a patří na císařském dvoře, v císařské rezidenci, což působilo velmi lahodně a příjemně. Čechral je vítr, svítilo na ně slunce. A Napoleon náhle řekl:
-Můj obuvníku! Podívejte se! Jak se vám líbí ty oranžové tulipány? -
-Líbí se mi velice, Sire, - odpověděl obuvník, a Napoleon pokračoval: - Abyste věděl, abyste mne chápal, co mám na mysli: takové slunce hoří nad Egyptem, který dobudu. -
A obuvník se díval na oranžové tulipány a myslel na písek, horko a velbloudy, na zlaté sochy a na slávu vlasti, vzedmula se mu hruď, zavřel oči a vdechl tu vůni, srdce mu tlouklo, bylo mu až zle a Napoleon řekl: - Můj obuvníku! Podívejte se! Jak se vám líbí ty bílé tulipány? -
A obuvník se díval na bílé tulipány a myslel na samovar, na černé oči a na vodku a přišla na něj tesknota a připravil si kapesník a Napoleon řekl: - Ale nedal jsem si vás předvolat jen proto, abyste pochopil, ano, abyste věděl, že moje nové holínky musí smést žár egyptského slunce i krutost ruského mrazu. Dal jsem si vás hlavně proto, abyste viděl můj naprosto nový pochodový krok a abyste jako obuvník vyvedl z tohoto pochodu zcela nový způsob zpracování obuvi u vás objednané. Věnujte mi tedy všechnu vaši pozornost, jste mým prvním divákem, pochoduji dnes pouze pro vás. Hle! -
A Napoleon šlápl neohroženě přímo do záhonu sto tisíců tulipánů a obuvník sám byl tak stržen, že úplně zapomněl na své povinnosti a křičel: - Sláva! Sláva! Sláva!!!-
A plakal, tleskal, vzlykal a volal: - Opakovat! Opakovat! -
A rychle si utřel oči, aby všechno viděl, aby o nic nepřišel a tak tedy uviděl, že na udupané černé hlíně leží sto tisíc tulipánů a ty, které byly před tím bílé, teď byly černé a ty oranžové byly taky černé a to obuvníka zmátlo. S tím nepočítal. Na to nebyl připraven.
Teď najednou nevěděl, nač se to doopravdy dívá, jaký to má mít vlastně smysl, takový pán, který kamsi pochoduje
a takové tulipány, které za ním leží.
A obuvník se vylekal a přišlo mu to líto a zavolal: - Sire, prosím a co teď bude dál? Ku příkladu s těmi tulipány? -
Ale bylo tak úplně zbytečné se ptát, tak úplně zbytečné, když předem sám viděl, že s těmi tulipány už dál nemůže být nic, protože se prostě jenom zemře na udupaném poli.
A dal se neví nic.