EK001222_0028-0036

4. května 1991.

Miluju nejen Petra, ale i šílenství, které se mně zmocnilo. Miluju šílenství lásky a všechny nesmysly s tím související, ne, nesmysly ne, ale nesmyslné činy, které v takové situaci dělám. On je první po – jak je to dlouho, co jsem milovala Miroslava? Já blbec jsem to zkazila nejenom svou žárlivostí, ale i tím, jak zatvrzele jsem se mu mstila, zatímco on čekal víc než rok, jestli už nechám toho idiota Mika - a já, která jsem už věděla, s jakým hovadem bez talentu a citu a duše žiju, jsem se mstila sobě samé a nevrátila jsem se k těm hlubokým, inteligentním očím, k těm inteligentním rukám, k té eleganci a ledabylosti, k těm nočním nekonečným rozhovorům v posteli, k tomu, co všechno bylo to nejnádhernější šílenství, jaké jsem zažila / tehdy taky po dlouhé době, co jsem se odmilovala od Jana/, my jsme spolu existovali, my jsme si mohli dovolit všechno, nač by člověk nepřipadl, kdyby vedle sebe neměl inspirujícího člověka. Všechno bylo dovoleno. Šla jsem se v noci vyčurat, už svítalo, on spal a já jsem se zadívala na keře v ranním větru, co rostly před jeho domem a zavolala jsem ho, byla jsem tím tak dotčená, jako bych poprvé viděla rostlinu zazděnou podél bezohledné silnice z betonu, která vzpíná svoje perutě v němé prosbě o pomoc začínajícímu dni, ty keře zvedaly větve, jako by toužily uletět a jsem přesvědčená, že touží dodnes uletět z té hnusné klece, kde nejsou rostlinami, ale jakýmsi doplňkem parkujících aut. A on vstal, rozespalý a vůbec ne nevrlý a já jsem mu řekla, miláčku, zelení andělé, zazdění na zemi, touží odejít. A on mi pak namaloval obraz, který jsem měla později znovu odvahu pověsit na zeď a řekl mi, že se ten obraz jmenuje: Zelení andělé korunují královnu Ester. Nehnul ani brvou, nebyl dojat ani svým dílem ani mnou, zkonstatoval, že to tak bylo a vzdal mi poctu.
A jednou, když jsme byli právě po lásce, jsem řekla, že je hrozné, že se jednoho dne nebudeme jeden druhého vůbec týkat, že je hrozné, že velké lásky končí ze všeho na světě nejrychleji a on o tom uvažoval, pak se radostně pousmál a řekl: To bys měla radši se mnou zlatou svatbu? A tomu jsme se smáli a otevřeli další láhev sektu a pili jsme a kouřili a mluvili o důležitých, inspirativních věcech. A když jsem mu jednou řekla. Ty jsi tak krásný že se na tebe nemůžu vynadívat, se podíval stranou a zahuhlal: Prosím tě, to ne. Uvádíš mě do rozpaků. -
A jednou – on byl velký cynik ve filosofickém smyslu slova, mu začly téct po tvářích slzy, ležel bez jakéhokoliv výrazu bolesti, a přitom plakal a pak mi oznámil – něžně, ale stručně, bez chvění hlasu: - Miluju tě, fascinuješ mě, dojímáš mne. -
A já pro jednu idiotskou epizodu, pro maličkost, nad kterou bych dnes mávla rukou, jsem ho nejen opustila, ale i úmyslně zraňovala, takže mi nakonec řekl, když jsme telefonovali: -Už mi, prosím, nevolej. Jsem z tebe celý bolavý. -
O pár roků později jsem se snažila dobýt ho zpět, ale on už věděl, jaké nebezpečí by byl nucen podstoupit, odmítal mě, zdvořile, klidně, bez útoků – ale už mě NECHTĚL.
Není to dávno, co mi volal, je těžce nemocný, že volá “jen tak”. A já jsem byla tak šťastná, že jsem ho prosila, abych ho mohla navštívit, odmítl to, jako vždycky lhostejným, skoro ospalým hlasem a já jsem mu řekla, že bych ráda aby si přečetl můj scénář ke Kafkovi, jestli mu ho můžu přinést a on řekl – na jeho založení – spěšně: - Ne, pošli mi to a pak mě navštiv, rád si to přečtu. -
Neposlala jsem scénář, protože mám jediný pracovní pro sebe a teď jsem zjistila, že bez Petra prostě nemůžu žít a že každé jeho slovo a každá řádka jeho dopisu se do mně dobývá, že jsem znásilňovaná a když jsem mu zavolala a řekla: -Petře, já vás miluju – řekl klidně a bez rozčilení: -Já vás taky – a pak mluvil o problémech s filmem. A já jsem cítila, že je to tak, že šílenství se zmocnilo jeho už taky, že naše nezapomenutelná – skoro by se dalo říct: pletka – v Šumperku mě poznamenala víc, než jsem věděla a že jsem to pak v Praze ukončila z nějakých důležitých důvodů, o kterých už nic nevím. Co to mohlo být? Snad ten večer, když seděl pod jasmínem u své družky pod hvězdnatou letní oblohou a plakal a řekl jen tak: -Je to hrozné, jak to všechno zde mám rád a přitom budu nucen to všechno opustit – A nešel mě doprovodit na nádražíčko na malém městečku u Prahy, šla jsem buď sama – to si nepamatuji, v každém případě jsem BYLA SAMA – mám pocit, že mě doprovázela jeho přítelkyně, která mě nudila, která měla k němu mateřský něžný vztah.
A my dva – nemám ani chuť o tom mluvit. Jeli jsme tehdy ze Šumperku do Prahy a lítaly saze od tehdy ještě staromódní lokomotivy a bylo vedro a stmívalo se a bylo vidět jiskry a my jsme nedělali nic jiného než se na sebe, opřeni lokty o otevřené okno vagonu – jsme se dívali. Myslím, že jsme neřekli ani jediné slovo. A pak jednou, když jsem přijela za ním do toho městečka, kde tekla krásná řeka a my jsme se pořád koupali, mě čekal a šel se mnou do kabiny na převlíknutí a tam jsme se se strašnou vášní pomilovali a pak jsme se šli koupat a zase jsme moc nemluvili.
Musím Miroslavovi poslat ten scénář, musím to udělat, protože Petr nastoupil na jeho místo a mně to připadá nemravné, aby nečetl, co jsem udělala kvůli Petrovi, i když se o něm nebudu zmiňovat – takovou blbost jsem napsala, proč by měl člověk, který navždy miluje toho, koho miloval, vysvětlovat, že totéž se odehrává teď v této době? I kdyby nebyl tak sakra nemocný – i tehdy ne! Nic už mu do toho není, bude mě milovat jako já jeho až do konce života, jako se to stalo s Mirkem Macháčkem, který zde, než umřel, prožil jakési tak obrovské štěstí, které není ani vysvětlitelné ani čímkoliv zdůvodnitelné.
A teď, když miluju Petra, vím já vůbec, do čeho padám? Chtěla bych mu nabídnout harém, jen aby se necítil se mnou svázán, chtěla bych udělat velkou věc, to jest: prostě milovat a být šílená z lásky, ať má podobu, jakou chce. Takže objevuju poprvé, nebo si to poprvé přiznávám, že jsem ho milovala tehdy stejně silně jako, teď, ale že mi NĚKDO / já /, KDOSI / já / nařídil, abych ho opustila. Jakou mám radost z toho všeho teď po téměř třiceti letech. - je to vyčerpávající myslet na to, přijmout to, pokořit se, kleknout do prachu, před tím NĚKÝM / já /, zoufám si nad tím, ne, nemám radost, radost je jenom stav – je v tom i smutek krátkosti života, který nám zbývá. Ani to není pravda, to není smutek nad krátkostí života, který nám zbývá, to je naopak šance plná napjetí, je to dobrodružství, je to riskantnější než kostky typu CREPS, kdy v desátém kole buďto všechno vyhraješ anebo všechno prohraješ. Ta hra se mi vždycky líbila, to není hra jako ruleta – to je proti ruletě taková prasárna, bez inteligence, bez hravosti, je tam všechno určeno: (osud) co vyhraješ, je tvoje. Co prohraješ, ihned dosadíš. A když ti někdo hodí tvoje číslo, dáš mu to, cos vsadil a musíš vsadit totéž. A když ti někdo hodí podruhé tvoje číslo, zase dáš, co máš, zase to musíš vsadit. A poslední kolo – hrála jsem, takže to vím – jsou všichni zpocení, tiší, jako při úmrtí, před nimi, u každého z nich leží hromádka nebo hromada peněz, které dali dohromady, když hodili správné číslo protivníka a teď se každý chvěje, jaký bude poslední hod.
Jednou jsem odpoledne šla pro nějaký větší obnos, honorář nebo zálohu, to nevím, ale bylo to kolem deseti tisíc – a to jsem prohrála v desátém kole a ráno jsem si půjčila na taxíka. Smála jsem se, až jsem slzela. Takovou srandu jsem ještě nezažila. A hostitel, jeden jazz man, velice znamenitý, demokratický chlapík, mě jediný pochopil a líbal mě a smál se se mnou, ačkoliv taky prohrál, ale míň než já. On mi právě na toho taxíka půjčil, ze samé rozkoše jsme se sešli a pomilovali se, aniž jsme jeden druhému vyznávali lásku a pak jsme se na sebe zase hned vykašlali, i když až doteď se objímáme na ulici a říkáme si tiše nemravnosti. Snad jen proto, abychom si připomněli tu krásnou hazardní noc – jinak si nemáme co říct, leda to, že právě dostavěl saunu ve své vile. Kdyby byl Charlie, jak jsem mu říkávala, skutečný hazardér, neměl by starosti se saunou, ale s milenkou a to by určitě vyprávěl do všech detailů- jak ho znám.
Ach jo, zapomněla jsem říct, že jsme hráli celou noc deset rund, že jsem vyhrávala a prohrávala – až k ránu to vzalo šmahem špatný konec – ne špatný, ekonomicky / jak by řekl pan ministr Klaus / to byl špatný konec, ale já jsem byla tu noc tak šťastná, tak se mi to líbilo, to napjetí, ti hamouni, co se chvěli hrůzou o vydobytý hazardní žold – a to já prosím, která vím, že jsem byla královna – to já nemohu.
A tak podobně je to s Petrem. Vím, že hraju vysoko, když jsem dovolila té neskutečně skutečné moci ve mně, připustit, že ho miluju a miluju a miluju.
Šárka, má láska, má přítelkyně, mi řekla dnes před odjezdem do Belgie: - Estýš snaž se trochu odmilovat, s tebou to není k vydržení, ty vypadáš a mluvíš jako kretén, tak se nějak nad sebou zamysli…- A smála se tomu, co říká a pak jsem jí pak pučila šálu FENDI a jí to velmi slušelo a jen mě prosila, abych kvůli Petrovi nezapomněla dětem dát večeři
Ach Petře, Petře! Nebuďte nikdy šílenec jako já – anebo ne, buďte! Zblázněte se jako já. Zdálo se mi dnes v noci, jak se líbáme v průchodu starého pražského domu a to jakoby že patřilo k filmu, my jsme byli jako komparsní dvojice a Šofr nás snímal kamerou a byl přísný jako vždy a pak řekl KAMERA STOP! A víc si nepamatuju. Neměl jste mi psát o tom, jak klečíte mezi stehny, to bylo od Vás opovážlivé, Vy ve mně vzbuzujete stále větší chuť skočit z pátého patra na zem, abych Vám dokázala, že nemůžu umřít, když Vás miluju a miluju. Blbče jeden!
Venku se pomalu šeří. Jaro je letos nevlídné, pořád prší a takový šedý mrak se rýsuje jedinečným způsobem za oknem, pod kterým píšu a je za ním cítit slunce. A mušle PAU – A z Tichomoří se kolébá ve větru před poygonou na terase. Zavěsila jsem ji tam schválně, ona má odlesky Tichého oceánu, toho ďábla nad ďábly. Teď se na ni dívám: má odlesky růžové, stříbrné, modrozelené a modré a zelené a vypadá jako ucho, netvorné, stvůrné a nádherné.
A můj milovaný kaktus nehybňák, co nepovyrostl ani o milimetr za deset let se opírá o okenní sklo, zasazen ve čtverhranné čínské věci, které my říkáme kořenáč. Jsme my to v té Evropě pěkní blbci! Na tom předmětu, který je slonově nažloutlý, je cosi jako krétská palmeta, hnědá a vedle ní jsou dva zářivé modré kroužky. A my? Kořenáč!
Můj anděli, můj anděli, dej mi sílu unést štěstí, odvykla jsem mu. I neštěstí, z lásky plynoucí. I nedorozumění, kdy stačí jeden chladnější pohled, aby mě vykolejil. Láska přece není štěstí, je to všechno, po čem člověk ať chce nebo ne, touží! Je to hotové neštěstí! -Je to hazard! Je to mlčení! Je to hovor!
Láska, má nejvzácnější bohyně Venuše, je dar z nebes, ať dopadne jak chce – a láska vždy dopadne neblaze, jen rádoby láska vydrží. Přesto Šalomoun: polož se jako pečeť hořlavou na srdce mé, neboť silnější než smrt je milování.
“Unüberwindliches Schrei”, Jak končí báseň Rainera Maria Rilke, kterou mi napsal Petr – je mi šťastným signálem / i když ho nepotřebuju, nejsem Rilke, jsem Krumbachová a vím svoje / se mě zase tak dotklo, takový výkřik, taková nádhera, podobná “Chlapci” od Modiglianiho anebo “Děvčátku ve žlutém” od Schieleho. Téma se podobá všední realitě. Ale obrovská duše, která ji vnímá, je nekonečně jiná. Je to Bůh, to vím. To všechno jsou služebníci boží – a i já jsem takovou služebnicí boží.
Jestli se to týká právě lásky anebo ne – je lhostejné. Láska tomu dodává tajemství, tomu tématu, které skoro nikdo nechápe...
Když mi bylo přes třicet, žasla jsem nad svou vášní a tajila ji, pak jsem se začala vyptávat svých druhů z rodu homo sapiens a zjistila jsem, že nikdy vášeň nepocítili a když ano, tak ji rychle odstranili. Ale vášeň která JE, nelze odstranit jen tak z cesty. Trčí zde, výhružná, strašná a přitažlivá, nelze se bez ní obejít. Jakási ženština na Barrandově mi na mou otázku / chodila právě ve smutku /, jak milovala svého manžela, řekla že ho milovala celý život. A že ho do rakve vyštafírovala tak, že vypadal jako živý. A že je seznámil tatínek lakýrník, který jí řekl, že další lakýrník má syna, vhodného k ženitbě, ať udělá svíčkovou. A pak se vzali, milovali, zplodili neobyčejně ošklivou, tlustou dceru, celou po mamince, která si na radu matky vzala nějakýho dědka, protože byl hodný, spolehlivý a měl smysl pro pořádek a pro pěknou, čistou domácnost. A byli šťastni. Vařečka si vzala kvedlačku – a těsto vykynulo jedna radost. A já jsem v té době milovala na život a na smrt člověka, kterého nikdy nenazvu jinak než “ kapitán Obruba”, protože miloval Otce Ubu a v českém překladě to byl ten Ubuův spiklenec. Loučili jsme se těžce. Byl ženatý a měl malou holčičku a já jsem věděla, co je to být malá holčička, které se rozvede tatínek s maminkou – a tak jsme jedné letní noci v dešti seděli nazí na terase a plakali jsme a mlčeli a plakali. Chtěl se rozvést, řekl mi to na Štědrý večer, kdy jsem už milovala Jana stejně bezhlavě, jako jeho a když jsem řekla, že to nesmí udělat, zeptal se mě velmi tiše, jestli je v tom Jan. Řekla jsem popravdě, že ano a ne. Že bych se musela zabít, kdybych vzala jeho holčičce tatínka. Rozuměl tomu, asi s velkou bolestí, ale předtím, dávno předtím mi vyprávěl, že dceruška byla s ním u moře a že mu důstojně řekla, aby šel k večeři první, že se chce upravit. A když přišla, měla mokré vlasy, které si umyla a na rukou měla rukavičky. Na chvilku se mu tehdy zlomil hlas, když mi to vyprávěl. A mezitím vešel démon Jan, který mi kvůli němu rozbil všechna okna v bytě a kapitán Obruba, kterého jsem v pět ráno zavolala, co se stalo, to všechno dal do pořádku a hořce i když stručně podotkl, že dává zasklívat okna, které rozmlátil muž, kterého zřejmě začínám milovat a byla to pravda. A Macháček, náhle žárlící, žárlil na mne vždycky, ale teď viděl, že už to není na pouhé žárlení, ale na odchod z našeho společného domova, odcházel vždy, kdykoliv jsme začali psát na scénáři. Ne – on odcházel o půlhodiny dřív a Honza, když mi volal v den Mirkovy smrti: Esterko, tak nám umřel největší darebák z celé Prahy…Jak ho obdivuju! Byl a je to génius herectví a režie ——-pak cosi – a pak. Kde v sobě vzal ten brutální člověk / Mirek nebyl brutální, byl daleko horší /tolik jemnýho citu, že nás opouštěl, když jsme psali, A potom se rozplakal do telefonu. Volal z nějakého bar. Ale to jsem si už napsala dřív.
Lásky jsou na sebe jaksi vázány. Jan seděl u Mirkovy postele, když jsme se vrátili od sklenky vína z blízkého hotelu a já jsem jim dělala večeři a když jsem vešla s podnosem, oba se čemusi srdečně smáli a já jsem řekla, že pánskou jízdu nemíním přerušovat jako hodná domácí buchtička a Jan vykřikl: Slyšíte ji, pane Macháčku? Vy a já jsme byli sokové a teď se my dva tady spolu tak báječně bavíme a ona nám chce odejít! Esterinko sedni si mezi nás, přišla doba, kdy se k tobě budou navracet všichni tví milenci i manželé a ty budeš mít plné ruce práce!
A Mirek se v posteli zaškaredil, bylo mu to trapné, aby se pře ním hovořilo o mých milencích a manželích. Ale byl přitom při všem šťastný, plný naděje, odvahy přežít a žít tak divoce, jak vždycky žil. A Honza, který chroustal toasty se sýrem a nějakou zeleninu, se nedal ničím přerušit a vyprávěl o nudě manželství v USA, o holce, která ho právě opustila, ačkoliv měla ňadra, která jen tak nejsou k nalezení a Macháček se jaksi stydlivě pousmíval, protože navždycky si udržel a chtěl a toužil si udržet představu, že já o něm nic nevím a on o mně taky ne.
Když se vracíval opilý domů, protože se tehdy zamiloval do jedné herečky / a na to do několika desítek jiných hereček, prodavaček, pletařek, do jedné hlasatelky TV a vůbec, už si to nepamatuju / jo a do jedné barmanky z baru neblahé pověsti, která se jmenovala Anda a říkalo se o tom baru “U kundy Andy”, tak mi při příchodu líbal nohy a říkal mi: má sladká, má nejdražší, ty jsi anděl mýho života a potom nahlas chrápal a táhl z něj celý batalión kořalek. Tehdy jsem uvažovala, jak ho zabít. Ne už z pomsty, protože jsem se milovala s mnoha jinými, ale proto, abych se ho zbavila a vynalezla jsem plán, jak to udělat, aby mi policie nic nedokázala. Byl to dobrý plán, ale nemám chuť o něm mluvit. Bylo by to vyšlo. A do toho vstoupil dveřmi Lásky kapitán Obruba a po něm Jan Němec.
A my jsme teď u té jeho postele seděli a věděli jsme, že zemře. Jenomže pro mne Mirek nezemřel. Ani můj bratr Ján Mária nezemřel. To je jinak. Nemám chuť o tom psát – asi se o tom psát ani nedá. U východu z domu, kam jsem šla Honzu ten večer od Mirka doprovodit, se mne zeptal s úzkostí. - myslíš skutečně, že umře? -Řekla jsem, že asi ano. Jan má pohled, který se nedá popsat, něco jako vyděšené dítě, něco jako cynik, něco jako racio. Mlčel, díval se mi do očí a zeptal se. -Ale ty bys ho snad mohla uzdravit, jsi čarodějnice. - Řekla jsem, že nevím, že v to doufám – že nechci slyšet o objektivním stavu jeho rakoviny, že se třeba stane zázrak a on řekl, ahoj, Esterinko moje a šel tou smutnou, hnusnou a prázdnou ulicí, kde bydlím. A Mirek mi doma řekl. -Ten Němec není špatnej člověk. Je to geniální režizér. -
A o pár dnů později jsem mu na videu ukázala film “O slavnosti a hostech”.
On téměř nedýchal, oči mu zářily, vždycky jsem mu říkala, že se dívá jako malá žabka u jezera, kde svítí měsíc, napjatě sledoval celý film a když skončil tak se na mě uznale zašklebil.
Už jsem usínala, když se ozval a řekl: Esti, slyšíš mě? Já ti chci jenom podat zprávu, jakože tady u tebe ležím nemocnej. Ty jdeš správnou cestou. Řekla jsem, že mu moc děkuju. Když jsem totiž ten scénář dopsala, dala jsem mu ho přečíst a on mi ho hodil obloukem o nějaký den později na stůl a řekl: to je sračka nad všechny moje představy. Chybí tomu drama. Zápletka. Konflikt.
Přijala jsem to bez zájmu. Teprve teď vím, jak žárlil na to, že dělám práci s někým jiným, že nepřišel na kloub mým dialogům, kde je pod každou větou zamýšlená otázka – a pak několik týdnů před smrtí, mi řekl tu nádhernou větu, že jdu správnou cestou – i když film je starý přes dvacet let.
Míroušek, Mireček, jak mu říkávala jeho sladká maminka, holt nebyl brutální. On byl horší. On byl něha sama, když tvořil svoje dílo – ale jen zevnitř. Řval na herce, kteří omdlévali. Byl prostě jednička v bezohlednosti docílit svůj cíl, strefit se, nenechat nic jen tak, jemu neunikla ani myš pod nohama. Když byl na obálce jednoho časopisu portrét herce Vašuta, řekla jsem mu / protože jsem ho viděla hrát v Mirkově režii /, že má samozřejmě Vašut spoustu lidí kolem sebe, kteří ho nemají rádi, snad ho i nenávidí, protože je náfuka. A Macháček řekl s přehledem a s velkou hrdostí: - A proč by nebyl? To je HEREC! -
A tak: Io te adoro, Pietro, io te amo! Platí už navždycky. Budu Petra milovat jako jsem milovala těch několik málo mužů, velmi málokdy jsem byla zamilovaná, ale pak to trvalo na celý život i když v jiné metamorfóze.
Vlastně jsem teď kvůli Petrovi vyjmenovala všechny své lásky. Jméno PETR mi vždycky připadalo posvátné, jméno JAN taky, ale to snad proto, jak jsem milovala bratra, se kterým jsme se v podstatě nesnášeli. On Kozoroh, já střed Štíra. Ale naše rozhovory byly úchvatné a já je v sobě nosím, ne že bych si cokoliv pamatovala přesně, ale pro jeho zářící šedé oči a jeho sugestivní, tichý hlas. Měl tak lesklé oči, jako mají narkomani. Malé zornice. Kolem taková nebezpečná šeď.
Jsem už tak unavená, napsala jsem tolik věcí – a všechno proto, že myslím na Petra, že se bojím, aby se něco nezničilo, že mám strach, že mám odvahu, že konečně zase žiju, že miluju, že jsem to dokázala říct. Takže amen.