EK001222_0068-0071

18. 6. večer.

Doufám, že budu mít odvahu tenhle dopis přiložit k rozboru Kafky a dalšímu dopisu. Petře, mě s Vámi zasáhlo něco, co nepojmenuji. Je to nějak tak, jako kdyby se pohnul život v kameni, na kterém je už dávno vystavěný dům. Nikdo si ho nevšímal – toho kamene – ten nikdo, to jsem já. Čas přicházel a odcházel a najednou se celá ta stavba pohnula. Ten původní živý a žijící kámen dostal impuls a ihned zareagoval. Za všemi hloupými intelektuálními slovy, se kterými jsem se bránila v takřka všech dopisech, Vám adresovaných, to už bylo. Ten pohyb, který se pořád zvětšoval a sílil. Teď, dnes, když přišel Váš dopis s fotografiemi, které leží přede mnou na stole, mě prostupuje strach. Vy tomu nevěříte. Ve Vašem výrazu je skepse a osamění – ne, ne osamění, SAMOTA. A já, která se všude tak šťastně usmívám, jsem zatím často trpěla trémou a hrůzou z Vás – a teď je mi ještě hůř. I když ty fotografie jaksi znázorňují moje štěstí být ve vaší přítomnosti. Ale i já mám svou samotu – dost hroznou – anebo copak vím, jestli hroznou nebo prostě samotu,
Že ji přehlušuju, pokud se mi to podaří, to je jiná věc. Ale ty snímky jsou pro mně divným zrcadlem, ve kterém vidím A) malé, důvěřivé a dychtivé dítě, které jsem a B) obrnění strachu, zastřené jakýmsi vybudovaným návykem, nedávat najevo, jak mi je a skočit po hlavě do blaženosti, která nese Vaše jméno, ducha i osobnost. A Vaše oči.
Začátek “Vzdálených břehů” mě hluboce zasáhl. A já nevím, kam se mám pře svým horkým srdcem ukrýt, před horkou krví, která ve mě koluje – chtěla bych být stará a moudrá a netoužit po štěstí, které jste – aniž jste to pravděpodobně tušil – sebou vnesl do mé divoké, smutné, veselé, zoufalé, mlčící a mluvící duše. Když vám říkám miluju vás, je to stejná umělá hmota jako když se říká Bůh. Ale na tom vlastně nezáleží – máme k dispozici kromě telepatického vnímání pouze slova, já vím. Hrozné mi jenom připadá, že mluvíte o věcech a milencích (mých), jakobyste nebyl porozuměl pravdivosti mého nočního těla????? s Vámi. Jakobyste to bral rutinně. Jen tak – že to tak bývá. To není výčitka, to není osočování, Vy mě děsíte, já nechápu, proč mě tedy snad i dál chcete mít vedle sebe, když je tato idea ve Vás tak zakotvena – ale stejně, aspoň pro mě, je ta kotva rezivá, blbá, stará, opotřebovaná návykem, že život je tak a tak a že se s tím nedá nic dělat. A já jsem čistá jako lilie vůči Vám, směšně a naivně zamilovaná. Proč jsem já Vám neřekla, že mé první nebo druhé nebo třetí přání je, abyste uvěřil, že jsem vyjímečná jak ve svých nectnostech tak ve svých ctnostech? Vždyť přece jsem vyjímečná i ve své práci, své vášni a posedlosti a věrnosti k práci, kterou vykonávám ne jako práci, ale jako naplnění času svého života, jako jediný smysl, proč jsem přežila hrůzu být. Pláču, když toto píšu. Z bolesti. Ne, není to možné, že jste to nepřijal nebo že to skutečně nevíte. Jestli to skutečně nevíte, jsme odsouzeni k rychlému konci. A bude to, jak to bylo, jenže to bude horší, než to bylo. Pro mě. Volala jsem dlouho a bez hlasu řvala, jak je mi zle, jak nic k nikomu necítím, jak jsem strašidelně necitelná, lhostejná – přesto jsem v tom všem pokračovala, protože to bylo východisko, fiktivní, na pár dnů, týdnů anebo – to je fuk!
Pláču za sebe a za svou pošetilost, za svoje snění, za svou ubohou podstatu. Vy neplačte, Vy se starejte sám o sebe – ale ne, prosím Vás, ne. Dělejte, co uznáte za vhodné. Promiňte, prosím.
Jak jsem měla tušit, že nebudu mít klidu po Vašem odjezdu? Jak jsem měla předpokládat a dovtípit se, jak mi bude? Jak? Nevíte?
Vnikl jste do mě jako nůž. Ten udělal své. Jestli tomu nerozumíte, tak tomu nerozumějte – ale představa, že tomu nerozumíte se rovná mé krizi z existence. Prosím Vás, plním první i třetí přání, nepřisuzuju Vám ani jednou myšlenkou nějakou kalkulaci mnou – a kalkulovat a hrát si teď se mnou je lehké, právě proto že plním ty přání. Ale i jinak je to lehké. Nedělejte mi to, abych se byla nucena své nezvyklé pokoře vysmát. Stalo by se se mnou něco hrozného. Zavraždila bych “to bez jména a šla bych dál. Věřím zatím na “tundru”. Svítí z toho na mě radost, že jste ke mě vázán. Ale dál je mlha, strach že těsně vedle tundry svítí nadzemská ledová záře mého pouhého osobního pocitu, na který nečekáte odpověď, madame přijela, odjela, milovala se, odešla, nemilovala se a taky odešla – a jsem v tom sama.
Je mi tak zle – to co píšu je jen taková slovní sračka, to co cítím, to je pád do strachu. O tomto dopise se mnou, prosím, nikdy nemluvte. Stýská se mi, píšete. Mně se nestýská, já jsem jak divoké zvíře, které se probudí z narkotizované střely až v kleci. Je to hrozné Petře, je to hrozné a píšu jen v naději, že to tak není.
Já jsem – stejně jako Vy, urozený člověk. Jsem “přecitlivělá”. Burani jsou veselí lidi.

Ester (přeškrtnuto) ne, hnusný vulkán

Vyryl jste do mě rýhu, zaťal jste do mě něco jako drápy – i když jste tak něžný.
Jestli to nevíte, tak to byl ďábel a ne anděl. Takt slova, jo kryptogramy, vyjádřené banální hantýrkou.
Jsem svlečená z kůže, jsem nahá, jsem bezbranná. Nedám to najevo, až Vás uvidím. Jen když Vy se odhodláte to přijmout – tak možná se studem a váháním a strachem (nejvíc se bojím toho strachu) to sem tam projevím.
Nezahánějte mě dál, než musíte Vy sám ve své vlastní sebeobraně. Nedělejte to. Nemluvte o mejdánech a tak. Začnu se taky bránit a protože Vám nemůžu padnout k nohám a začít Vám vyznávat lásku – zatvrdím se a bude to špatně. Nedokážu se pokořit víc, než tímto dopisem. Nevím, jestli mi rozumíte, protože brečím, tečou mi slzy, stydím se, ale zase nemohu připustit nechat to bez úroku na Vás a Vašemu mínění o našich pěti nocích. Nejsem ani schopná ani ochotná – ale hlavně nejsem schopná – Vám sdělovat, jak jsem se na Vás dívala, když jste spal. Nechtějte po mě už nikdy takový dopis – rozdupám na střepy všechno, co je tak křehké a nevyslovitelně boží. Mlčte, prosím Vás, neříkejte mi, co asi dělám, když zde nejste, je to idiotské.
Mám Vám líbat ruce a přísahat, že to není pravda? Proč jste si ze mě neodnesl aspoň malou jistotu, jak to je? Dávala jsem to málo najevo? Jestli pro Vás ano, tak mi to řekněte a požádejte mě zdvořile, abych si Vám klekla k nohám, udělám to bez rozpaků, když budete chtít – ale nevím, co to udělá se mnou. A hned těsně vedle této vzpoury je: kamkoliv půjdeš půjdu i já. Bojím se, že to budete považovat za žvást, za exhibici. Ach Bože, Bože! Že to tak není? -