EK001222_0072-0073

20.6.1991

Petře – tenhle dopis píšu večer ještě od Šárky, kde není psací stroj.

Posílám vám zejtra DIVNÝ DOPIS, který jsem nechtěla poslat. Po dnešním poledním telefonátu mi připadá, že stejně jako Vy jste mi opsal Váš “pražský deník” s pocitem, že je to nějak důležité, tak Vám jsem dlužna DIVNÝ DOPIS. Četla jsem ho, když jsme zavěsili a rozhodla jsem se, že je tam někdo, kdo to za mě psal. Tak si s tím udělejte co chcete.
Teď jsem zde celé odpoledne – už je večer, Šárka doufala, že zde bude po páté, ale asi je na hranicích nějakej průserovej mrak aut – pracovala na zámku. Zítra večer budu mít hotovej Proces i Zámek, tj. zkratky, jak jsme o nich mluvili.
Ze zámku jsem vybrala dvě pasáže s Frídou, jinak musím říct, že jsem dnes asi poprvé pochopila STYL A FILOSOFII Kafky – je to zatím nevyjadřitelné. Jisté je, že ten člověk sem spadl z jiné planety, z vyšší úrovně myšlení. Slova jsou řazena v rámci lidského průměru člověka a postupně nabývají hvězdnou, vesmírnou, nenicotnou, chladnou, vášnivou a pozorovatelskou hodnotu. NADHLED. Totální nadhled bez sebelitování.
Nemůžu bez Vás být. Ať dělám cokoliv, pořád to nějak směřuje k Vám. Pokusím se dát dohromady boďák ke “Vzdáleným břehům”. Je to těžký a filmování bude nebezpečné – to už nemluvím o scénáři. Ale je to jednička i se vší tou stylizací, upřímností, věcností skoro telegrafickou. Mé to tajemství a to tajemství nesmí scénárista vyzradit – to by byl blbec. No – sám uvidíte, jak se v tom budete cítit.
Ach jo, Petře, ach jo. Celý dlouhý čas jsem toužila prožít zase nějaký citový zážitek – pěkně pitomě stylizuju, všimněte si – a teď bych se zas ráda (no, nevím, jestli je to pravda) zbavila těch pout (“připadám si jako v řetězech”), ale to asi těžko půjde. Mám dnes mimořádně melancholické ladění, nemám v sobě chuť se posmívat a vyšklebovat sama sobě a mít z toho zvláštně perversní potěšení. Čert to vem, ono to zítra bude zase úplně jinak, jak se znám. Neberte nic z toho, co píšu, tak úplně vážně padl na mě smutek – to je celé. Radši bych teď stála vedle Vás a dívala se, jak dokonale prohráváte v kasinu. A pak bychom jeli do té hnusné díry, kde jste bydlel. Ale teď mi to už tak nepřipadá, dokonce se mi zdá, že tam viselo ve vzduchu něco jako cigaretový kouř, opojení a štěstí. Někdy mi připadá divné, proč lidi volí raději štěstí než smutek – je to přece v podstatě jenom část bytí. Ale asi jsem smutku přejezená. Kdoví. Petře, Petře. Vy jste mi dal! Popíjím Lambrusco (pozornost Šárky), je mi smutno, Itálie je blíž než Vy – Vy a Vaše nepřítomnost je daleko, na jiné hvězdě, třeba se mi to jen zdálo. Tak čau Ester