EK001222_0093-0094

8. srpna 1991.

Den. - Las Vegas …..mokrý a studený počasí. Vedro. 32 stupňů. Projekce “O slavnosti a hostech.” Svob ke konci projekce tvrdě spal. Pochopila jsem proč: prokoukl systém dialogů – prokoukl, jak to bude. A to už mu bylo fuk. Pak Let….. – po cestě zpět po projekci se Svob rozhovořil bez přechodu o filmu, řekla jsem pár vět a mimo jiné řekla, nechápu, proč ten bolševík byl na ten film tak nasranej. Svob zařval se smíchem: vás bych dal okamžitě zavřít, na mně byste si nepřišli!!!! Němec se smál, div si sanice nevykloubil.
Chtěla jsem tou projekcí jen Svoba upozornit, JAK my to děláme. Jaksi oklikou a nenápadně – v tomto případě tedy to bude Kouzelná flétna.
Bylo vedro k zalknutí, Svob byl mimořádně rozšoupnutý na to, jak já ho znám. Řekl několik absolutně přesných poznámek: že je to dělaný metodou “jako by nic” a že touto metodou se dociluje to, o čem a kom je řeč.
Jsem trochu namazaná. Pili jsme s Honzou víno v nádherném podvečeru až posléze večeru. Honza mi řekl, že asi po mě vyjede, ale to já beru jako jeho rozkošné bonmoty – je to u mně dávno vyřízené. Neříkám – kdyby… IF??? Copak já vím. Ale žádnej cit toho typu.
Praha je nádherná, když zmizela totalita. Seděli jsme pod stromama, pod Karlovým mostem, pod starým mostem Karla krále, kéž pluli bychom neustále. Nějaká Američanka, moc půvabná – nice to meet you – Honza zapškle sdělil, že vona je jen na mladý kluky. Několik komplimentů od mužů – někdo co byl u natáčení Ing. Čertaa, silně podnapilý, zvolal, vy jste byla vošklivější a starší než jste teď, pak poklekl a líbal mi ruku se zahuhláním mám bohužel tady ve výčepu ženu. Jeník mi sdělil v záchvatu důvěrnosti, že vypadám jako starší, vyžilá, dobře udržovaná Američanka, smála jsem se, teklo víno, Karlův most plně obsazen kytaristy, jak bylo slyšet seshora, řeka Vltava, moje láska se leskla a pluly tam výletní parníky.
Ráno volal Petr, že dnes je to schvalování Kafky, držela jsem palce, ale krev je krev a Honza je Honza i s jeho Na lávce a s barmankou Romanou, roztomilou a Milou, které jsem řekla: slyšela jsem že jede po vás silně pan Němec a ona mi řekla a já bych řekla, že jede po vás a já povídám: hoďme si korunu, hlava nebo vorel – zvolte co chcete, bude náš. Jeník se radoval a zeptal se jí tiše: ještě máš problémy s tím tvým? A ona přikývla, zesmutněla a já povídám, víte co, je to furt lepší než nic a do vibrátorů prej nejsou k dostání baterie a vůbec to stojí spousty prachů. Měla jsem zelený nátělník a přes něj tmavomodrou blůzu jako kabátek, ale jen tak přes jedno rameno přehozenej a hadí legíny a zlatou botku.
Honza mě upozorňoval, kterej chlap se po mě dívá a držel mě kolem ramen a šel mě doprovodit na taxíka a líbal mě na rameno a Byl prostě rozkošnej. Když stopoval taxíka, držel sklenici s vínem v ruce a tak jsme se rozloučili.
To, co píšu, je popsatelný ale ten Žofín a ta Eiffelovka – ty mraky při západu – to bylo to.
Prodebatovali jsme záměr: kdybychom my bývali psali libreto pro Mozarta, bylo by to takle. Tomu jsme se smáli. Jinak mě z toho vyplývá taková dost těžká fuška – ale to je fuk.
To byl den, jako se málokdy vyvede.