EK001564_0023

rozmluva v duhových barvách

Čtenář dočetl kapitoly z „Abecedy“. Autorku jsme ještě chvilku pozdrželi, protože to čtenář nedokáže. Ten se může ke čtení vrátit, zamyslet, znovu zalistovat. Ale když chce něco víc?

Řekněte nám něco o historii Abecedy

Původně vznikla pro rozhlas. Asi před pěti lety. Proto jsou povídky omezeny časovým rozpětím. Jedna kapitola nesměla trvat déle než 5 minut. Jsou ty povídky trochu jako kubistický obraz; bylo nutné ohoblovat všechno zbytečné. Technicky mne to nutilo ke zkratkovitosti.
Ale to je vlastně vnější stránka věci. Ta vnitřní vás asi bude zajímat víc. Kořeny těch kapitolek sahají až do mého mládí. Je to jakási daň za mých několik dostatečných na gymnasiu. Setkávala jsem se ve škole s postavami a osudy, které mne udivovaly, fascinovaly. Dozvídala jsem se o lidech věci, které jiné nechávaly klidnými, třeba o Galileovi nebo Descartesovi. Nebo třeba Anna Pomořanská, která lámala železo.
Byly to věci, které mne tenkrát omračovaly, nedovedla jsem se s nimi okamžitě vyrovnat. Často jsem i plakala nad jejich osudy, musela jsem odejít ze třídy.
Takže to třeba vezměte tak, že jsem kapitoly napsala také proto, abych dokázala kantorům, že jsem přece jenom nebyla tak špatná žákyně.

To jistě nebyl jediný impuls…

Samozřejmě že na člověka působí vždycky mnoho věcí najednou. Když jsem psala tyhle povídky, pouštěla jsem si hudbu. Hlavně Bachovy fugy. Říkala jsem si, takhle to musí vypadat, takovouhle formu ta povídka musí mít. Hudba sice dozní, ale potom zní ticho…rozumíte je to verbální varianta takové atmosféry, takové nálady. Tak bych chtěla, aby jí čtenář porozuměl. Hudbu mám ráda, inspiruje mne samozřejmě. Bach, Vivaldi, ale i Honneger. A jejich tón ve mne neprobouzí jenom barvu, ale i chuť, vůni věcí.

Vám ovšem učaroval hlavně film. Na čem teď děláte?

Film mne opravdu baví. Ale pokládám ho trochu za obchodní artikl. Teď mluvím třeba jako výtvarník filmu. Když přijdu, jak se říká na „plac“, jsem vlastně výtvarným sluhou. Nemohu prosadit všechno beze zbytku. S Věrou Chytilovou děláme pro amerického producenta film „Vrah žen“. Je to vlastně filosofická rovnice o důvěře. Nebo taky, chcete-li, historie vraha žen, který se jedné ze svých obětí svěří, že ji chce zavraždit. Nakonec vraždí ona jeho ve velice vyhrocené dramatické situaci. Mnozí říkali, že je to nesmyslné téma, americký producent vzkázal, že ta trocha morbidity nezachrání námět, z čehož je vidět, že neporozuměl vlastně, o co jde, ale to je dobře. Líp se pracuje. Mnoho lidí bylo tím námětem šokováno. Ve stavu literárního scénáře je zakázka pro Pontiho. Je to vnějškem detektivka. Jmenuje se prozatím „Zničení zázračného pramene“. Nikdo neví, kdo je kdo a nikdo nikomu nerozumí. Děj se bude odehrávat u pramenů v Mariánských Lázních. Je to zakázková práce v italsko-československé koprodukci. Role jsou psány na české herce. Tentokrát nebudeme dělat s naturščiky.
A potom dělám ještě na jednom dalším scénáři, jehož základem je citát z bible: „Had řekl ženě, nezemřeš smrtí, ale naleznete poznání.“ Jmenuje se pracovně „Ovoce stromů rajských jíme“.

To je všechno scenáristická práce. A jak je Vám ve funkci výtvarníka filmu?

Právě čekám na telefon z Barrandova. Jiří Krejčík natáčí s herci Činoherního klubu „Penzion pro svobodné pány“. Kameramanem je Rudolf Milič. Bude to barevný film. Celá ta věc má jakýsi „skákavý“ humor, takový proti očekáváni diváka. A aby ještě vystoupil výrazněji, je celý výtvarný doprovod v monotónním tvaru. Každý kousek nábytku musí být laděn tak, aby nepřekážel. Výtvarné řešení ploch filmu není doplněk, vytváří atmosféru, náladu filmu. V „Penzionu pro svobodné pány“ to bude kontrapunkt. Proti trochu košilatému příběhu je výtvarný doprovod velmi vážného ladění. Tmavá, olivová barva, výtvarníkova snaha spojit kontrasty a humor příběhu, ten se od toho všeho odráží a samozřejmě dostává tím mnohem zajímavější plasticitu.
Věci tohoto filmu vidí kamera vysloveně graficky. Na příklad postel s mosaznými mřížemi vytváří grafický obrazec, stejně tak závěsy. Film je už v plné práci. Každý záběr promýšlíme anebo si ho s kameramanem nakreslíme. Tohle jsme dělali i s Věrou Chytilovou. Je to nesmírně těžká, ale zajímavá práce. Spoustu věcí samozřejmě nakonec divák přehlédne. Podívejte se, já si třeba přinesu rekvizity. Nejsou potom v záběru, nedostanou se do obrazu. Nikdo se tedy nemá možnost zeptat, co znamenají. Ale ono to není důležité. Důležitější je, jaký vyvolaly pocit. Proto mám třeba tak ráda staré francouzské filmy, kde vedle věcí krásných i věci vyloženě ohavné dokáží navodit zajímavou atmosféru. A o to přece jde. Samoúčelné výtvarničení, to se mi protiví.

Těšíte se na výsledek?

Některé filmy, na kterých jsem dělala, vidím třeba dvacetkrát a nenudím se. Jindy jsem velmi zaražena tím, jaký má výsledek moje snaha a představa. Člověk to odepíše, řekne si, už se stalo. Jde do další práce. Je to asi tak jak to říká Filla. Když se člověk podívá na svůj autoportrét, je otřesen.

Znovu jsme se vraceli k filmu a k barvám a hudbě a duhové barvy na jejich šatech se stále měnily, jako se měnily tóniny našeho rozhovoru. Škoda, že jsme si nemohli pustit aspoň kousek té Bachovy fugy. Duhové barvy potřebují hudbu.

S Ester Krumbachovou hovořil otb