EK002178_0001-0002

M

Macchiaveli

Když se oddáte takovému řekněme tomu chování, že se na druhého usmíváte, posloucháte při tom u něj za dveřmi a pak děláte, že o ničem nic nevíte až do té doby, kdy tomu dotyčnému potřebujete zlomit vaz stáváte se stoupencem ismu, tak zvaného Macchiavelismu podle Nicoló Macchiaveliho, který na tomto počínání založil svůj věhlas a docílil, docela slušné živobytí.
A teď právě stál na florentském náměstí, bylo ráno, z trhu se ozýval křik prodavačů a ve vzduchu to vonělo zeleninou a on hlídal ten červený kočár, připravený k odjezdu, kočár, který přijel pozdě v noci a bůhví proč už zase tak časně odjížděl z hospody u Pánbíčka a už ze vrat hospody vycházela dáma v hustém závoji, rozhlédla se, někomu pokynula a z jiných vrat k ní v ten okamžik  - kde se vzal tu se vzal - přistoupil čísi komorník, a Macchiaveli vykročil, aby zjistil, ke kterému domu ten komorník patří, když ho někdo vzal jemně za loket a to byla Ema švadlenka a začala se k němu jako obvykle tisknout, což by bývalo bylo příjemné v jinou chvíli, ale teď ne a to nejenom kvůli červenému kočáru a té dámě z hospody U Pánbíčka nýbrž ještě proto, že z trhu přicházela s košíkem plným ryb a cibule Ema hostinská s tím nejoddanějším výrazem na obličeji a vnořila zrak ve zrak Nicoló Macchiaveliho, ale Macchiaveli jen na ni významně mrknul a přes hlavy obou se díval, čí ten komorník může být a co to asi té dámě povídá, ale výhled mu vtom zastínila třetí Ema, Ema krajkářka, které vyznával právě předvečerem lásku a teď už to přestávala být legrace, protože s druhé strany proti těm třem vyšla Ema, ta číšnice, jak tam Macchiaveli tajně chodil s tou plavovláskou, také náhodou Emou a teď ty Emy stály kolem Macchiaveliho a dívaly se nevraživě jedna na druhou a pak se mlčenlivě obrátily k němu a Ema hostinská odložila košík s rybami a cibulí a začala si vykasávat rukávy.
A Macchiaveli nemeškal, vzdychl, oči se mu zalily slzami, oslovil všechny Emy, co prý to má znamenat, že se na něj tak dívají, že srdce je srdce a láska že je láska, že za nic nemůže, že to myslel se všemi dobře a to že má za to. A jak je sám a sám a jak by potřeboval pochopení a teplo, zapletl do toho radu města, kanalizaci a cenu makaronů a Emy jihly a jihly měkly a měkly a něžněly a něžněly, takže bylo na místě zaplakat a požádat o půjčení kapesníku a přísahat při životě své matky a při svém zdraví že je svět divný a všechny Emy začaly taky plakat a přestaly ho hlídat a tak se tedy Macchiaveli vážně a charakterně odmlčel, odkašlal si, naposled si otřel oči, pozdravil a utíkal k hostinci U Pánbíčka, ale tam už nikdo nebyl.
Kočár i s dámou byli v prachu. Komorník zmizel.
A Macchiaveli se zlostně ohlédl po těch pěti nic nechápajících, zlořečených Emách a uviděl, že se mu smějí a že mu každá ukazuje svůj stříbrňák, kterým je ta dáma v závoji podplatila, aby ho nějak šikovně zadržely.
A to se Macchiaveliho dotklo jako ukradení patentu.
Nevěděl, že macchiavelismus je nakažlivější než neštovice, a že to roste a roste, hotové hrníčku vař.
A s tím se nedá nic dělat, vůbec nic.
Leda snad toho nechat.