EK002237_0001-0054

ECCE HOMO
aneb
KONKURS NA UČITELE NÁRODŮ

Malý ilustrovaný slovník naučný z próz Ester KRUMBACHOVÉ
připravila a poznámkami opatřila Marie Valtrová

POZNÁMKA:
1. V úvodu a na závěr se vír hlasů všech účinkujících slévá v chór jmen, která se různě přeskupují a vytvářejí ozvěnu
2. Každá osobnost má svůj hudební motiv, který ji předznamenává a znovu se vrací na konci textu, takže vytváří jeho rámec.

HLASY:
Komentář – ženský hlas
1. mužský hlas
2. mužský hlas
3. mužský hlas

Se jménem filmové a jevištní výtvarnice, scénáristky ESTER KRUMBACHOVÉ se v poslední době znovu a znovu setkáváme v souvislosti s návratem tzv. trezorových filmů, k nimž patří zejména díla představitelů nové vlny – Jana Němce / Démanty noci, O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky /, Věry Chytilové / Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Faunovo příliš pozdní odpoledne /, Ewalda Schorma / Psí lidé /, ale i režiséra Karla Kachyni /Ucho, Kočár do Vídně, Ať žije republika / a dalších. Posluchačům rozhlasu se Ester Krumbachová představuje jako autorka próz, zachycujících „hvězdné okamžiky lidstva.“

VŠICHNI:
Adam, Eva, Faust, Alžběta Tudorovna, Spinoza, Xantipa, Komenský, Daniel, Hannibal, Edison, Machiavelli, Bacon, Adam, Eva, Eva…Rembrandt, Ikaros, Adam…

KOMENTÁŘ:
ADAM A EVA – podle knihy Genesis první lidé, které stvořil Bůh. Adam nazval svou manželku Eva, což znamená matka všech lidí. Zároveň s nimi se zrodil první hřích, protože Eva nedbala varování a utrhla jablko ze stromu poznání. Trestem, který následoval, bylo jejich vyhnání z ráje.

/HUDBA: Benjamin BRITTEN: Metamorfózy pro hoboj – Pan /

1. MUŽ

Adam ležel pod stromem a spal, protože celé dopoledne psal vyhlášku, že si Hospodin nepřeje, aby mu někdo chodil na jablka poznání, a had ten spal taky, ale jedním okem, tím druhým, pozoroval Evu, kterou nudilo být zticha, ale co se dá dělat, když jí Hospodin udělal z Adamova žebra, takže nemohla Adama vzbudit a požádat ho, aby se sní šel, ku příkladu, koupat. A had viděl, jak je smutná a udělal na ni: „Chr, chr, chr…“, aby ji pobavil. Oni hadi totiž nic lepšího nedovedou, a Eva se usmála a řekla: „Já nevím, proč ten Hospodin nechce, abychom se spolu kamarádili, on říká, že se mu, hadi, protivíte, že by na vás nesáhl ani za nic.“
A hadovi se začala třást brada a Eva povídá: „Ale, ale snad bys to nebral hned tak vážně, na mě má zase spadeno, že jsem ženská a že skrze mě přichází hřích a pohoršení a pořád si šeptá s Adamem a slova mu neřekne, když se Adam na mě vytahuje. Já nevím, co bych si bez tebe, můj malinkej, počala.“
A hladila hada a had povídá: „Já tě mám tak rád, Evičko. Ty se mě neštítíš, pojď, uděláme jim něco naschvál.“
A dlouho si spolu šeptali a ukazovali na tu vyhlášku a na jablka a smáli se a Eva řekla: „Kdyby něco, tak já řeknu, že tys mě navedl, tobě on nic nemůže, ty jsi zvíře.“
A had zašeptal: „Zajisté, zajisté, „a stáhl jí obratně jednu větev a Eva utrhla jablko žluté a červené, jako malované. Půlku spolu snědli a bylo to moc dobré jablko, ani moc kyselé, ani moc sladké a pak Eva vzbudila Adama a řekla s nevinným obličejem? „Ukousni si. „A had se musel smát a zamaskoval to kýchnutím a Adam si rozespale ukousl. a chtěl ještě, ale vtom se ozvala rána a stál tam Hospodin a za ním anděl s vousisky a Hospodin řekl: „A ven. A hned. To je moje zahrada a moje jablka a ať už jste venku!“
A Adam křičel: „Hospodine, proboha. To já ne. To jablko utrhla Eva. „Ale Hospodina to už nebavilo a anděl s vousisky je všechny vyházel na ulici a hadovi řekl: „Marš do pekla, zmetku. Kša!“
A had křičel: „Nechci, nechci. Do pekla nechci, já se tam zkazím, já to vím.“
Ale Eva mu řekla: „Jen tam jdi, tam si aspoň užiješ trochu legrace.“
A had přestal plakat a těšil se do pekla a odešel. A Adam se mračil, pozoroval Evu a řekl: „Všechen hřích pochází skrze ženu. Co si o nás lidstvo pomyslí, až se to rozkřikne s tím darebákem hadem a s tím jablkem, to teda nevím.“
A Adam mlčel a díval se na Evu.
A Eva se dívala na Adama a Adam se díval na Evu a ona řekla: „Kdybys chtěl co vědět, lidstvo nás bude uctívat a na náš společný svátek si postaví stromeček, jaký jsme měli v ráji a budou na něm jablka a taky na něm budou hořet svíčičky, jenomže zaboha nevím, z čeho ty svíčičky budou a jak to, že budou hořet.“
A Adam řekl: „Propána, hoření je přece proces mezi kyslíkem a uhlíkem, a svíčičky, to je obyčejný stearin s knotem, to je přece tak jednoduché.“
A Eva řekla: „Jak ty jsi chytrý.“ A za rohem vyhlédl had a vrtěl ocáskem a šeptal: „Zajisté, zajisté.“
A Adam vypjal prsa, Eva si tam položila hlavu…a vy to beztak dál už všechno znáte, ale musíte uznat, že ženské vůbec nejsou tak špatné, jak praví pomluvy, i když se kamarádí s hadem.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
ALŽBĚTA I., TUDOROVNA / 1533-1603/ - královna anglická, podle níž bývá nazýváno období, ve kterém panovala, érou alžbětinskou. Proslula mimo jiné tím, že nechala popravit svoji sestřenku, skotskou královnu Marii. Byla to však dáma v mnohém ohledu pokroková, která ovládala několik jazyků a podporovala expanzi do zámoří.

/ HUDBA: Henry PURCELL – The Queen’s Dolour – Maurice ANDRÉ /

2. MUŽ:

Alžběta Anglická byla sice docela chytré dítě, ale bohužel pod vlivem královské protekce se ve škole neučila, protože beztak prošla, ať uměla nebo ne, a tak, když vyšla školu, nevěděla přesně, kde se rozkládá Anglie. A teď odložila královskou korunu na polštář vedle sebe, aby se jí ulevilo a seděla celá nesvá nad novou protestní nótou španělské vlády, ve které si Španělé jako obvykle a pokolikáté stěžovali na anglické piráty a Alžběta Anglická povzdychla a řekla svým ministrům: „Přiveďte mi sem toho piráta, toho Morgana, jak je na něj zatykač a jak má být oběšen, ať sebou vezme mapu světa a ničeho se nebojí, tady má mnou podepsané prohlášení, že se mu nic nestane.“
A sedla si do houpací židle a houpala se, přišla na ni tesknota, že se měla přece jen líp učit, pokud byla školou povinná a vešel Morgan, páchl rybinou a rumem, vytáhl ze zakrvavené vesty mapu a párátko, mapu jí podal, párátko si strčil do úst, rozvalil se proti ní do křesla a začal si prohlížet zdobený strop.
A královna stála nad rozloženou, promaštěnou a potrhanou mapou a dlouho, dlouho mlčela. Pak se konečně zeptala: „Prosím, proč je tady u takového malého ostrova v moři připsáno tužkou Anglie?“
„Protože to je Anglie přece, ne?“ odpověděl Morgan a královna zapomněla na Španěly, zapomněla na nóty, dopadla zpět do houpacího křesla, zbledla a zakoktala: „Vy umíte, prosím, plavat?“
„Ne, řekl Morgan, „co bych plaval, když můžu plout, no ne?“ A sklopil při těch slovech slušně a vychovaně oči, sál párátko a něco jako hrdost mu přelétlo přes obličej. A Alžběta ho pozorovala něžněji a něžněji, tváře jí zase zrůžověly, když řekla: „Vidíte, pane Morgane, to by mne nebylo jen tak hned napadlo.“ A vstala, zazvonila na zvonec, svolala všechny ministry a hned se šlo k mimořádnému zasedání. Všichni mysleli, že se buď někam pojede nebo že bude aspoň poprava a proto zpívali hymnu jen roztržitě a prohlíželi si zevrubně Morgana, rozvaleného vedle Alžběty za předsednickým stolem. Ale jaké bylo jejich překvapení, když královna řekla: „Kdo měl jedničku ze zeměpisu, ať se přihlásí!“ A když se lordi hlásili, Alžběta vyskočila a zvolala: „A to jste mi, pánové, nemohli dávno ohlásit, že se kolem nás rozkládá moře? A co vaše státnické povinnosti?“
Všichni se zaraženě dívali, když se Alžběta obrátila k pirátovi po svém boku a řekla: „Můj milý Henry, hned teď vás povýším. Čím byste chtěl být?“
„Biskupem, „řekl pirát a zasmál se, rybina a rum z něj páchly až do čtvrté řady a Alžběta řekla: „Jmenuji vás šéfem anglického loďstva!“
A všichni vstávali a hlučeli a volali: „Královská milosti! Vždyť my žádné loďstvo nemáme!!!“
A Alžběta povídá: „To je právě to! Vy byste přes svůj dobrý školní prospěch založili leda kurzy pro neplavce, kdežto já, královna Alžběta Anglická, zakládám dnešním dnem loďstvo pomocí svého nejmilejšího přítele, Sira Henry Morgana!“
A všichni se podívali na Morgana, který se rozvaloval s párátkem v ústech a bylo hrobové ticho.
Alžběta pořád čekala, co bude dál, kdy se začne volat sláva a ona že se bude lehce uklánět, opírat se malíčkem o stůl a samozřejmě se usmívat, když teď nastal ten historický okamžik, který museli všichni znát z učebnic dějepisu, ale panovalo pořád jenom hrobové ticho. A Alžbětu najednou napadlo, že by se ve škole nebyla beztak nic dozvěděla o zabedněnosti a o historických okamžicích, které často vypadají neslavně a nehistoricky – a tak se jí najednou ulevilo.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
FRANCIS BACON / 1561-1626 / - anglický filozof a státník. jehož negativní vztah k Aristotelově nauce vyústil k vytvoření vlastního systému a metodologie. Otec anglického materialismu, který nicméně prohlásil: „Kolik je filozofických systému, tolik je legend, které vytvořily ze světa báseň a divadelní scénu.“

/ HUDBA: Claude DEBUSSY: Zahrady v dešti Ivan Moravec /

3. MUŽ:
Francis Bacon seděl u stolu a psal, kolem něj panovalo ticho, ve kterém se téměř neslyšně neslo poprchávání za otevřenými okny a všude v pracovně byly účelně a přehledně rozmístěny nejrůznější předměty, byly zde rozvěšeny mapy a astronomické tabulky, vedle sebe ležela srovnaná řada nerostů, každý jiný a ve schránkách byly uloženy vylisované rostliny, opatřené vedle na papíře poznámkami, takže bylo na první pohled patrné, že zde je ústředním motivem uvažování nad rozličností a mnohostí věcí přírody, že je nutno hledat vzájemné zákonitosti, které musí člověk neustále odhalovat – a o tom právě Bacon psal, právě napsal větu: Ano, člověk musí být nejen pozorovatelem a služebníkem, ale také vykladačem přírody.
A protože se už stmívalo, odložil pero, nalil si čaj ze své oblíbené konvice s hlavičkou psa na víčku, zabral se do toho, co dnes napsal, pak se pro jistotu podíval, jestli na posledních listech nezůstalo písmo ještě vlhké a když zjistil, že ne, srovnal listy rukopisu a vložil je do připravených desek – a teprve pak se oddal vychutnávání čaje: opřený o polštář si teprve všiml, že venku tiše poprchává a jak to šumí a myšlenky se mu stáčely sem i tam a Bacon si pomyslel: Jak vidím po mnohaleté práci, je třeba dlouhého a pečlivého pozorování, aby člověk přišel na kloub rozličným tvarům života – jako je třeba teď ten zvuk toho deště venku, který mi dodnes unikl a o kterém jsem ještě nikdy nepřemýšlel. A nahlas dodal: „To ovšem, milý Bacone, znamená, že člověk musí mít dostatek zkušeností, než získá správný názor na věci přírody --- ale především musí v sobě vycvičit pozornou a hlubokou pohotovost – řekl bych, vnímavost která je nejlepším pomocníkem. A tím začnu zítra další část.“
A Bacon si udělal poznámku, aby to nezapomněl a pil dál svůj vlažný čaj – ale protože nebyl schopen přinutit se k nečinnosti, napadlo ho podívat se na papíry, které onehdy objevil na dně zapomenuté truhlice na půdě – a tak se pro ně natáhl na vedlejší stolek a první, nač se podíval, byl potrhaný a pomačkaný obrázek. Ale jaký obrázek! Bacon rozmrzele uvažoval, jak k něčemu takovému vůbec přišel a proč si něco takového schovával ve staré truhlici, kde byly uloženy výhradně jeho nejmilejší věci. Na tom obrázku totiž byla loď s rozepjatými plachtami a nějakým šišatým mořem za ní, čára byla si hladinou, něco jako položená trojka, to měl být zřejmě pták – a na přídi té lodi stál velikánský chlapeček v klobouku se stuhami a ty stuhy vlály vlevo, ačkoliv podle plachet měly vlát vpravo – ale konečně i ty plachty byly nesprávně znázorněné, nadýmaly se jedna sem, druhá tam – a chlapeček byl dvakrát větší než celá loď – jednoduše řečeno, typický příklad, názorná ukázka, jak to vypadá, když někomu chybí zkušenost a pečlivé zkoumání a vtom najednou – snad to bylo tím jemným deštěm – ucítil Francis Bacon závan vzpomínky, jak si kreslil a byl šťastný a bylo to tak důležité, že si to schoval. A Bacon přestal myslet na objektivní zkušenost a metody poznávání, nakloněný k obrázku, aby mu nic neuniklo, poznal náhle jedinečný úkaz: Ten chlapeček na lodi nebyl velikánský z nezkušenosti, ale proto, aby projevil velikost své touhy, a taky to, jak umí snít o čisté obloze, kterou letí pták a ty plachty vyly tak různě rozepjaty proto, že ten chlapeček chtěl ukázat, jak touží po veliké plavbě a že cíl je krásný a život že je dlouhý, velmi dlouhý – a krásný, a Francis Bacon, ten upjatý empirik, celý v tmavém a se šedivou bradou, se začervenal, protože se v tom chlapečkovi najednou poznal.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
DANIEL – biblický hrdina, jeden ze čtyř proroků izraelských. Měl schopnost vidět do lidských srdcí a podle snů dovedl předpovědět jejich osud. Za to, že se odmítl zříci své víry, byl uvržen do jámy s hladovými lvy, odkud se vrátil živ a zdráv.

/ HUDBA: Kól Nidre / Synagogální zpěvy / - zp. Karol Handler /

1. MUŽ
Daniel, ten nemohl než říkat králi pravdu. A král ten ji zase nechtěl slyšet a nechal proto svatého muže Daniela hodit do jámy lvové a lvům naporučil nedat nic k jídlu. A Daniel dopadl na dno a začal se rychle modlit a lvi zůstali každý, kde stáli předtím a byli zaražení, protože jednak nikdy neviděli nikoho se modlit, ale hlavně nevěděli, proč je to všechno takové rychlé, to byla velká novinka ve lvové jámě – a Daniel říkal v podstatě toto: „Ó, Hospodine, pošli mi ku pomoci několik svých andělů, já raději zavřu oči.“
A Daniel zavřel oči, a tak neviděl, že se na okraj jámy lvové slétávají andělé a všichni lvi hned zvedli hlavu a podívali se na ně a jak se na ně podívali hned zapomněli na Daniela, protože to byla zase další velká novinka, andělé, kteří mávali křídly a leskli se jako ryby, a to právě andělé chtěli, aby lvi na Daniela zapomněli, a tak aby se vlastně stal zázrak. A jeden anděl zařval táhle a hluboce jako starý lev a všichni lvi si vzpomněli na svého otce a taky zařvali – a Daniel si zakryl obličej – a druhý anděl zařval jako lvice a všichni lvi si vzpomněli na svou matku a o překot začali něžně mroukat – a Daniel se třásl jako osika a lvi čekali, co bude dál. A andělé začali mávat křídly a přivolali horký africký vítr, vál horký africký vítr, vál a vál, lvi přivírali oči a jeden po druhém s hlubokým vzdechnutím pokládali hlavy na tlapy a poslouchali ten vítr a vdechovali a tichli a začínali snít, jako zde v zajetí v jámě lvové beztak snili noc co noc. A andělům to přišlo líto, tak se tedy sesedli a začali jim zpívat ukolébavku, ale tak krásně jak se běžně smí zpívat jenom Hospodinovi. A byl večer a byla noc a bylo ráno a andělé odletěli zpátky do nebe – a Daniel porozuměl. Vstal a šel mezi lvy. Hladil je a oni se po něm teskně ohlíželi a vtom přišel král, uviděl to a padl pokorou tváří k zemi, on myslel, že teď vidí zázrak, protože on ten král nevěděl, že když vane vítr, velmi dobře známý a voní vůní, na kterou není možno zapomenout a někdo je v zajetí, že nemyslí na hlad. Zvláště, když je lev.
A král poručil hned vytáhnout Daniela z jámy a jak ho vytahovali, ti lvi, ti se po něm pořád tak teskně ohlíželi a Daniel hořce, přehořce plakal.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
THOMAS ALVA EDISON / 1847–1931 / - americký vynálezce a podnikatel, který se díky svému nadání a houževnatosti vypracoval z malého kamelota ve světově proslulého průkopníka všestranného využití elektrické energie. K jeho nejznámějším patentům patří psací stroj, telegraf, akumulátor a žárovka.

/ HUDBA: Scott JOPLIN – The Entertainer – klavírní verze – Myron Romanul /

2. MUŽ:
Edison měl doma po babičce takovou starou skříň s hlubokou zásuvkou úplně dole a říkalo se, že v té zásuvce je uloženo rodinné tajemství. A Edison se rozhodl, že to prozkoumá, ale ať do té zásuvky svítil svíčkou nebo petrolejovou lampou nebo karbidovou nebo lampou na plyn, vypadalo to v ní pořád tak nějak divně. Tak nějak tajemně. A Edison si to rozvážil a rozhodl se, že si vynalezne žárovku. A tak si k tomu sedl a hned se do toho dal a zatím co seděl a pracoval, nějak se to rozkřiklo. Všichni o tom mluvili, že to bude zázrak, něco, co tu ještě nebylo. V kavárnách se o tom zpívaly šlágry a všichni přitom tančili – některé dámy říkaly, že Edison je tak zvláštní a tak nepochopitelný, že vypadá přímo jako Prométheus.
A Edison předal mezitím svůj návrh žárovky patřičným úřadům s patřičným návodem, jak ji vyrobit, lehl si na postel, vypil kakao a čekal a jakmile obdržel jako autor svůj první model žárovky, okamžitě otevřel znovu tu zásuvku v té rodinné skříni, posvítil si do ní a uviděl: jeden ohnutý hřebík, starou sponku do vlasů a zežloutlé noviny s nápisem: Povodně v Oklahomě, takže bylo po rodinném tajemství.
Ale to ovšem netušil, co se mezitím odehrává: zaprvé ti, co tančili v kavárnách a byli náhle osvětleni elektrickým světlem, začali vypadat úplně jinak než předtím – vzniklo z toho několik zrušených zasnoubení a skandály s tím spojené, a zadruhé – a to bylo závažnější – se staly v kostelech hrozné věci. Jakmile se kolem Panenky Marie Lurdské rozsvítily elektrické svíčky, přestala vypadat jako nadzemská bytost v blankytném plášti a vypadala jako ohavná gypsová socha, vyráběná na zakázku a kostelníci se shodli na tom, že Edison je ateista.
Ale ze všeho nejhorší bylo, že jakmile se sám Edison objevil v elektrickém osvětlení, nevypadal nijak zvláštní a nepochopitelný, nevypadal jako Prométheus, nýbrž vypadal prostě jenom jako Edison. Písně a šlágry se o něm přestaly zpívat, ani se o něm už netančilo. Ale to Edison nevěděl, protože ležel na kanapi a při perfektním světle si četl z těch starých zažloutlých novin, jakou škodu tehdy natropila ta povodeň v Oklahomě.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
FAUST neboli Doctor Johannes Faustus – učenec, který neznal omezení ve své touze po vzdělání a požitcích, a proto uzavřel smlouvu s ďáblem, aby pronikl do tajů, jež mu byly jako smrtelnému člověku odpírány. Podle knížky lidového čtení, vydané roku 1597 Johannem Spiesem ve Frankfurtu nad Mohanem, procestoval na hřbetu Mefistofela, proměněného v okřídleného koně, celou Evropu a proletěl také nad Prahou. Staropražská legenda pak připomíná dům, ve kterém dlel až do okamžiku, kdy jeho lhůta vypršela a kdy byl odtud ďáblem odnesen.

/ HUDBA: Niccolo PAGANINI – Moto perpetuo. Housle – Itzhak Perlman. /

3. MUŽ
Za větrných nocí vycházíval často Faust s Mefistem na nejrůznější cesty, ukrytí ve tmě, zahalení ve vlajících pláštích viděli mnohé a mnohé věci, a jednoho dne zůstali doma a popíjeli horké víno a bavili se a nakonec řekl Faust Mefistovi: „Ještě by mě zajímalo, jaké to je a jaké věci to přináší mít moc. Buďte tak laskav a zařiďte, aby tohle vešlo o mně do vědomí veřejnosti, moc byste mě potěšil.“
A Mefisto ani neodložil sklenku, takové přání bylo běžné přání, to byla pro něj hračka a dokonce jednoduchá a jenom povytáhl jedno své černé obočí a vichřice za okny zadula až k zavytí a už dole zvonil zvonek a byl to jistý velmi vlivný a známý pán, kterého Faust až do dnešního večera zdravil zdáli vždycky první, že prý jde náhodou kolem a jestli prý Faust náhodou nechce zítra přijít do jeho salonu, že by ho tím velmi poctil, protože už mnoho slyšel, jak o jeho vzdělání tak o jeho všestranném nadání. A Faustovi to přišlo tak k smíchu, že se začal smát a v duchu se bál, jestli se teď ten pán neurazí, ale ten řekl: „Musí to být jistě něco znamenitého, čemu se smějete a kromě toho – a to mohu říct s jistotou – smích je úžasně zdravý.“
A když druhý den vstoupil Faust nádhernými dveřmi do salónu pána, byla zde shromážděna přední společnost, všichni se k Faustovi hrnuli, všichni se na něj usmívali a svítilo mnoho světel, třpytil se křišťál a zrcadla a bylo tam tak příjemné teplo, vůbec všechno tak milé, půvabné a dobře uspořádané, tak to všechno klapalo, tak to všechno do sebe vzájemně zapadalo a ke všemu navíc – ať Faust řekl, co řekl, ať prohlásil, co prohlásil, chválili ho všichni, ale skutečně všichni a všichni ho obdivovali a všichni s ním plně souhlasili.
Fausta až překvapilo, jak se člověk hned jinak cítí, když je obdivován a uctíván – něco tak příjemného nezažil. A za krátký čas nato ho odnesl ďábel v takovou větrnou noc a hodně se potom říkalo, že to udělal proto, že Faustovi záviděl jeho genialitu, jeho velké všestranné nadání, což byl pouhý klep. To bylo tak: Faust nakonec úplně zapomněl, že běží o smluvenou hru s ďáblem a když zase jednou seděl na sofa s měkkými polštáři, srkal lahodný nápoj a – jak se stalo jeho zvykem – mluvil, co mu slina na jazyk přinesla což bylo úplně lhostejné, jak měl zjištěno, protože ať řekl, co řekl, beztak všichni žasli – takže mluvil a mluvil a tak už úplně ztratil stud, že mu nebyl trapný ten potlesk, který se rozlehl, když konečně zmlkl – a tak se blahosklonně rozloučil a odjel domů, kde čekal Mefisto. A Faust mu podal ruku a řekl mu: „Ale, ale, to jsem rád, že vás zase jednou vidím, mně právě totiž něco znamenitého napadlo.“
„Mě taky,“ řekl Mefisto a vyletěl s ním stropem do temné noci. Zůstali stát těsně před nádhernými dveřmi, dveře se otevřely, Faust vstoupil, svítilo mnoho světel a třpytil se křišťál a zrcadla, bylo tam teplo, všechno tak milé, tak půvabné a všichni vstávali, ukláněli se mu, usmívali se na něj, hrnuli se k němu, tleskali mu, vítali ho a na Faustovi vyvstal smrtelný pot. Teď poznal, že to není doopravdy, jen taková hra, kde se nikdo na nikoho nedívá ani neusmívá doopravdy. A když si Faust představil, že v tomhle pekle bude už muset zůstat navždycky, že v něm bude až na věky věků, vrhl se ke dveřím, ale ty byly uzamčené a Faust do těch dveří začal zoufale tlouct, tloukl a tloukl a ty rány se rozléhaly větrnou nocí smutně, ale hlavně úplně zbytečně – zatímco ty stíny za jeho zády se stále usmívaly, tleskaly a tleskaly a hlasitě ho chválily, jak je rozkošný, když mlátí oběma zaťatýma pěstma do těch nádherných zamčených dveří.

/ HUDBA/

KOMENTÁŘ:
HANNIBAL /246–193 p. n. l. / - kartaginský vojevůdce, který překročil Pyreneje a Alpy, aby vtrhl do Itálie a dobyl Řím. Hannibal ante portas čili Hannibal před branami je proslulý výkřik zděšených Římanů když tento nesmiřitelný válečník stanul se svými vojsky u bran města.

/ HUDBA: Franz SCHUBERT: Militärmarsch Des dur – Allegro vivace. Klavír – Vladimír Horowitz /

1. MUŽ
Každý má nějakou zálibu, kterou si vyplňuje volný čas, vynikající osobnosti obzvlášť. Hannibal, ten si hrál nadevšecko rád se stavebnicí. Měl takovou obsáhlou, důmyslně vytvořenou stavebnici s pestrou politurou, takže byl každý kousek stavebnice jiný a ještě se to ke všemu lesklo. A byly v ní krychle, jehlany, válce kužele a taky půloblouky a oblouky. A Hannibal si z toho stavěl města s věžemi, mostem přes řeku a s ulicemi a náměstím a holičským krámkem a lékárnou. A pak postavil městskou hradbu a bránu a před bránu postavil válec – to bylo jako tělo, na něj dal krychli – to byla jako hlava, což mělo znázornit, že je Hannibal před branami. HANNIBAL ANTE PORTAS!!! – a řeklo se: „Jeden, dva, tři“ – a město bylo jediným úderem zbořeno, takže tam ležely ty věže a jehlany a oblouky a krychle, to všechno v pestré směsici páté přes deváté, takže už nebylo možno rozeznat, kde bylo původně náměstí, o krámcích ani nemluvě. A Hannibal se do té hry tak vžil, že po každém pádu stavěl to nové město líp a líp, byl by se z něj stal určitě výborný architekt, kdyby nebýval byl válečník. Všechno promyslel, začal stavět širší ulice, aby v nich bylo dost místa pro dopravu vojska, na náměstí soustředil všechno, co bylo důležité, aby se mohlo město bránit v případě války – kupříkladu velké obilní sýpky a taky vhodný přísun vody, rozvedl vodovodní potrubí tak chytře od hlavní kašny do pobočních skrytých kašniček, aby v případě války byla stále k načerpání voda. Udělal dokonce z dutých škatulek celé město a teprve na ně nastavěl to pestré stavebnicové, takže celé horní město stálo ještě na jiném podzemním městě, pro jistotu a pro bezpečí občanů, ale i toto město pod několika údery taky spadlo a znovu se rozkutálely kousky stavebnice až pod stůl a židle, někdy i dál a někdy se dokonce musel nějaký ten kousek dlouho hledat – a pak celá hra začala pokaždé znovu. A jednou odpoledne, když měl Hannibal zase volno a zase si tak hrál, zůstala po pádu města stát jenom brána a ten panáček z válce a krychle, takže to vypadalo, jako by z celého města zůstala jenom brána a u ní Hannibal a nic víc už nikde nebylo. A to bylo proti pravidlům té hry, protože zákonitě měla brána spadnou první – teprve pak město. Ale Hannibal patřil mezi ty, kteří neustále hloubají a zdokonalují se ve svém řemesle – jinak by přece války zůstaly stát na primitivním stupni a kultura s civilizací by je daleko předstihly – což se nestalo, a tak Hannibala, jak se tak díval na tu bránu s tím panáčkem, bleskem napadlo, že by to takhle bylo možné, kdyby se našla taková nějaká dobrá spolehlivá zbraň, která by to město napadla ze vzduchu – žádný takový akademismus, jakože brána musí padnout první – a Hannibal se zasnil, viděl to všechno před sebou, tušil, že na to někdo po něm přijde a ucítil slzy velikosti v očích, když si představil, jak by stál u takové neporušené brány – byla by jenom brána, u ní Hannibal a vůbec nic víc. Všude jinde by byla jen ta rozházená stavebnice a Hannibal by se mohl nechat vyfotografovat, jak nad tím vším v překrásné uniformě kouří cigaretu.

/HUDBA/

KOMENTÁŘ:
IKAROS – řecká mytologická postava, syn umělce a vynálezce Daidala, který sestrojil křídla z ptačích per, aby mohli společně uniknout z Kréty, kde je držel v zajetí král Minós. Ikaros neuposlechl rady svého otce a vzlétl do takové výše, že slunce roztavilo vosk, jímž byla křídla slepena, zřítil se do moře a utonul.

/HUDBA: Claude DEBUSSY: Syrinx. Flétna – J. Válek/

3. MUŽ:
To byla moc krásná hala na Olympu, zlaté větráky čeřily oděvy bohů, neslyšní číšníci podávali nektar a ambrosii a z oken bylo vidět na zelené pastviny, na vysoké hory, na moře, které se malebně lesklo ve sluneční záři a zelené pobřeží a daleká údolí a na pastýře s píšťalou, kteří vyhrávali svým ovcím – a taky na Ikara, který si právě připínal křídla a hleděl nahoru ke slunci.
A hlavní bůh požádal číšníka, aby ihned sezval ostatní hosty, aby neprodleně zaklepal na jejich pokoje, ať si pospíší, že uvidí něco, co ještě žádný z nich dříve neviděl. A bohové vcházeli, šustili hebkými záhyby svých rouch, usedali k oknům, vhodně zastíněnými žaluziemi a Ikaros vyletěl přímo ke slunci a letěl a letěl stále výš. Bohové uzavírali sázky, jestli doletí nebo nedoletí, někteří mysleli, že ano, jiní zase, že ne, ale je všeobecně známo, že Ikarovi vzplanula křídla slunečním žárem a zabil se pádem dolů. Jakmile se to stalo, všichni bohové se dali do hovoru, někteří říkali, že se mu mělo pomoci, protože měl odvahu, jiní to vyvraceli, že ne, že dostal zaslouženou odplatu za svou neslýchanou smělost – prostě už jen taková čistě akademická debata – a hlavní bůh je všechny pozorně vyslechl, pak si vyžádal ticho a řekl: „To všechno, o čem mluvíte, není zajímavé. Já jako hlavní bůh jsem nikdy nic podobného jako byl let Ikara nezažil, a proto nevím, s čím mám tento jeho čin srovnat. Pro všechno, co božstva posuzují, musí být především nějaký vzor – aby se božstva a já jako hlavní bůh – mohla opřít o něco konkrétního, a tak získat rovnováhu důležitou pro objektivitu posudku. A protože jsem nikdy nic podobného neviděl, jak jsem již řekl, oč se pokusil tento Ikaros, je mi jeho osud lhostejný, nehledíc už na to, že by si přece ani jeden z nás nepřipjal křídla a nepokoušel se letět ke slunci – nemám pravdu? A tak tedy učiním tento závěr: podívaná to byla zajímavá, ale jinak zcela nepoužitelná pro naše hodnocení.“
A všichni bohové si oddechli, všichni se rozveselili. Ano, hlavní bůh měl pravdu. Nikdo z nich nikdy nebyl Ikarem – každý z nich byl bohem. Slunce krásně, vlídně a v tolika lahodných odstínech zapadalo za zelené nížiny a rozlehlá pobřeží, odráželo se v lesknoucím moři jako vnitřek nejkrásnější mušle – a bohové si objednali nektar, zlaté větráky jim příjemně čeřily božské oděvy a oni zvolna popíjeli a začali si vzájemně vyprávět své vlastní slavné příběhy, které všichni navzájem znali, čekali jenom, až jeden z nich domluví, aby ten další mohl vyprávět to svoje, a tak vznikla taková pohoda, harmonicky božský klid – a všichni se shodli na tom, že se jim na Olympu daří nádherně.

/HUDBA/

KOMENTÁŘ:
Jan ÁMOS KOMENSKÝ /1592–1670/ - se jako stoupenec Jednoty bratrské stal jedním z českých exulantů, nucených opustit vlast, aby nemuseli opustit svého Boha. Jako vynikající pedagog, který svým dílem přispěl k myšlenkovému formování novověku, uznával tři zdroje poznání. smysly, rozum a víru. Pro své zásluhy bývá nazýván učitelem národů.

/ HUDBA: Písnička příkladná a pro obveselení všech mladých lidí užitečná – viz Česká renesanční hudba/

2. MUŽ
To byl totiž tenkrát už delší dobu vypsaný konkurs na místo učitele národů a zúčastnit se jej mohl každý pedagog, který byl schopen učit děti z celé Evropy a naučit je nejenom číst a psát, ale hlavně vzájemné slušnosti – což je úkol samozřejmě velmi obtížný, ale Komenský se toho konkursu zúčastnit nemohl, protože mu bylo teprve sedm let a seděl ve čtvrté lavici u okna vedle Bruntálského a za nimi v páté seděli Daněk a Mitrovský.
A ten Matěj Bruntálský byl malý, vážný, slabý a nosil pořád velmi teplé punčochy a jejich pan učitel, který si myslel, že rozhodně vyhraje v konkursu – což byla tehdy ostatně přímo móda mezi učitelstvem – tak teď právě jejich pan učitel na začátku vyučování oznámil dětem, že půjdou příští úterý zazpívat před radnici k narozeninám pana radního „Jak vždy krásnou zůstane ta chvíle“, že se mají k tomu účelu slušně obléct a ať pamatují, že je venku zima, ne aby mu pak naříkaly. A Komenský povídá Bruntálskému vážně: „To já si radši vezmu pod kabát ještě ten dědečkův prošívaný kabátek.“
A Bruntálský dělal, že přemýšlí a řekl: „A já si vezmu pod kabát strejčkův kartáček na zuby.“ A Komenského to tak nadchlo, že to hned opakoval dozadu Daňkovi a Daněk se hned opičil a řekl: „A já si vezmu pod kabát vosum párů bílejch koní.“ A hned nato řekl Mitrovský. „A já si vezmu pod kabát pana učitele.“
A pan učitel, který už začal přednášet malou násobilku, pozoroval, co se to tam ve čtvrté a páté lavici u okna děje, začal se rozčilovat a pronikavě křičel: „Co je to tam u toho okna? Bude tam ticho?“ A Bruntálský zašeptal: „Nebude.“ – a předstíral, že něco hledá na lavici a Komenský už to nevydržel a začal se smát. Bruntálský se napřímil a díval se slušně na tabuli a Daněk s Mitrovským se sice také smáli, ale Daněk byl schovaný za Komenským a Mitrovský dělal, že smrká. A pan učitel zvedl ukazovák, začal hrozit rychleji a rychleji a křičel: „Komenský, Komenský, ty zraješ pro šibenici, ty máš už teď moc pěkné renomé, ale já ti ukážu!“
A Komenský pod tlakem jeho hlasu v lavici povstal a vtom udělal Bruntálský nosem zvuk, který dělal neustále pan učitel mezi řečí a Komenský se smál ještě víc a pan učitel, který věděl, co na národy platí, vzal rákosku a tou rákoskou ho zbil. A Komenského přešel smích, když stál na hanbě zády do třídy a byl rád, že ho nikdo nevidí, jak pláče ponížením a jak ho to bolí. A Bruntálského taky přešel smích a Daňka s Mitrovským taky, protože všichni dobře viděli, že pan učitel nezbil Komenského proto, aby ho vychoval ke slušnosti, ale že ho zbil ze vzteku a ze své pýchy. A pan učitel nechal násobilky a běhal po třídě a křičel, že až on se stane učitelem národů, že národy teprve uvidí, že jim všem ukáže a že s nimi zatočí, a přitom vydával ty zvuky. A Komenský najednou za zády na prstech ukazoval kolikrát pan učitel ten zvuk nosem vydal, to byla taková žákovská hra, jindy si dělávali čárky do sešitů – a Bruntálského polilo pyšné vědomí a radost, jak ohromný je Komenský, který s ním sedí v jedné lavici, a tak o přestávce, když se Komenský zase do té lavice vrátil, mu dal svou velikou krásnou hrušku. A Komenský jedl a přemýšlel, jaký člověk by měl být ten, který by se mohl stát učitelem národů.

/HUDBA/

KOMENTÁŘ:
NICCOLO MACHIAVELLI /1469–1527 / - florentinský renesanční politik, usilující o sjednocení Itálie, jehož přáním bylo vypracovat teorii silného státu, nezávislého na církvi. Věren rčení Účel světí prostředky, se řídil zásadou, že nezáleží na způsobu, jakým jsme dospěli k cíli.

/HUDBA: Manuel DE FALLA – Récit du Pécheur. Duo Geminiani – kytara a hoboj /

1. MUŽ:
Když se někdo oddá takové – řekněme hře – že se na druhého bezelstně usmívá a současně poslouchá za jeho dveřmi, aby se něco dozvěděl a když se přitom pořád bezelstně usmívá a pak zlomí dotyčnému vaz díky tomu, co vyslechl, stává se stoupencem nebo přívržencem tak zvaného machiavelismu, který vytvořil a po všech stránkách zdokonalil Niccolò Machiavelli, slavný právník a výborný poradce vladařů. A teď právě stál Niccolò Machiavelli na florentském náměstí, bylo ráno, z trhu se ozýval křik prodavačů a ve vzduchu to vonělo zeleninou, melouny a vínem a on tiše a bedlivě hlídal ten cizí kočár bez erbu, připravený k odjezdu, kočár, který přijel včera pozdě v noci a bůhvíproč už zase tak časně zrána odjížděl z hostince U zlaté štiky. A už ze vrat hostince vycházela dáma v hustém závoji, rozhlédla se, pokynula a z jiných vrat k ní ihned přistoupil čísi komorník. Machiavelli rychle vykročil, aby zjistil, ke kterému domu ten komorník náleží – když ho někdo vzal jemně za loket a byla to Emília švadlenka a začala se k němu jako obvykle tisknout, což by bývalo bylo příjemné za jiných okolností a v jiné situaci ale ne teď a to nejenom kvůli kočáru bez erbu a té dámě z hostince U zlaté štiky a tomu komorníkovi – nýbrž ještě proto, že z trhu přicházela Emília šenkýřka s košíkem plným cibule a ryb a s tím nejoddanějším výrazem vnořila zrak ve zrak Niccolò Machiavelliho, ale Machiavelli na ni jen teskně pohlédl a snažil se přes hlavy obou Emilií přehlédnout situaci, protože komorník a ta dáma si něco velmi důležitého povídali a on nevěděl, co – ale výhled mu náhle zastínila třetí Emília, Ema krajkářka, které právě předvečerem vyznával lásku a teď to už přestávala být skutečně legrace, protože těsně za ní přicházela Emília číšnice, jak za ní Machiavelli tajně chodíval a šla s tou plavovláskou, taky Emílií, pradlenkou, která byla rovněž jaksi v dosahu citů Niccolò Machiavelliho a ta Emília pradlenka, která mu včera přinesla vyprané košile a nesla právě koš s čerstvě vypraným prádlem, ještě z něj kapala voda, ten koš pomalu postavila a začala si vysoukávat rukávy a Ema šenkýřka odložila koš s cibulí a rybami a Ema krajkářka odložila své krajky na dlažbu a všechny tři se upřeně dívaly na Machiavelliho, až se k jejich pohledu přidaly i Ema číšnice i Ema švadlenka a stály připravené k boji, jedna horší než druhá a Machiavelli přestal věnovat zájem dámě v závoji protože viděl, že je zle, nemeškal tedy, vzdychl, oči se mu zalily slzami a oslovil všechny Emílie, co prý to má znamenat, že se na něj tak dívají, že srdce je srdce a láska že je láska, že za nic nemůže, že to myslel se všemi dobře, že je nepochopen a k tomu nevinný. A jak se cítí sám a sám a jak by potřeboval pochopení a teplo atakdále a pak znovu, že to myslel dobře a že by potřeboval teplo, zapletl do toho starosti na městské radě kvůli ceně makaronů a Emílie jihly a jihly a měkly a měkly a něžněly a něžněly a pak začaly plakat a přestaly si ho hlídat a Machiavelli se vážně a charakterně odmlčel a dal se do rychlého běhu k hostinci U zlaté štiky – ale tam už nikdo nebyl. Kočár byl pryč i s tou dámou v hustém závoji a ten neznámý komorník zmizel jako by se do země propadl.
A Machiavelli se ohlédl po těch pěti zlořečených Emíliích, které nechápaly, jak má naspěch, aby se něco dozvěděl a uviděl, že se mu smějí ty Emílie se smály, až slzely a každá mu ukazovala stříbrňák, kterým je podplatila ta dáma v hustém závoji, aby Machiavelliho šikovně zdržely a to ty Emílie vykřikovaly po celém náměstí a to se Machiavelliho dotklo.
Připadalo mu to nemravné jako ukradení jeho vlastního patentu, a navíc použitého proti němu samotnému – to bylo opravdu trochu moc.
A tak tam stál bledý rozhořčením, měl dostat velký honorář, když zjistí, jak je to s tou dámou, mohl k tomu dokonce povýšit, být ještě cennější a důležitější škoda jen, že nevěděl, že to, co dělá sám, naučí velmi rychle ty druhé a že se s tím nedá prostě nic dělat – leda snad toho nechat, ale to už někdy nejde.

/HUDBA/

KOMENTÁŘ:
REMBRANNDT VAN RIJN /1606–1669 / - největší holandský malíř, jehož natolik uchvátila skutečnost, že sestoupil pod její povrch a dal zobrazovaným tvářím i výjevům nebývalou hloubku. Proslulost a úpadek, bohatství a bída tvoří kapitoly jeho životopisu, v němž má každá událost svůj význam.

/HUDBA: Johann Sebastian BACH – Hudební obětina – Canon A 4 /

3. MUŽ:
Jakmile malíř Rembrandt van Rijn odevzdal svůj obraz NOČNÍ HLÍDKA, malovaný na zakázku pro městské pány strhla se hotová bouře.
Obraz stál opřen u zdi v zasedací síni a čekal na svůj soud a pánové vcházeli odkládali klobouky na věšák a každý, kdo procházel kolem obrazu Noční hlídky, se vždycky nanovo urazil, takže jakmile si všichni sedli, hned zase všichni vstali a rozčileně se dohadovali.
Totiž: pánové objednali u Rembrandta takový obraz, kde mělo být uměleckou cestou znázorněno pro oči veřejnosti, že zatím co všichni spí, městští pánové bdí, dávají pozor, pracují pro blaho a prospěch města a najednou na obraze byli městští pánové rozděleni na dva tábory, na pány ve světle a na pány v šeru, což mohlo způsobit ve veřejnosti divný dojem, a proto se teď ti rozezlení pánové navzájem podezírali, a nakonec poslali sluho pro Rembrandta a Rembrandt vstoupil.
Pánové se ho hned zeptali, co tím obrazem mínil a co má znamenat to šero, vržené na určité osoby z jejich středu a Rembrandt se nejdříve rozmýšlel, než odpověděl, protože si nebyl jistý, jestli si nedělají legraci, ale byli vážní, úřední a přísní, a tak Rembrandt řekl: „Tím obrazem je míněn obraz, a to šero znamená šero.“
A pánové povídají: „A to má nějakou cenu, malovat šero?“
A Rembrandt povídá: „Já se o to pokouším jako první.“
Na to pánové odpověděli: „Proč nemalujete, jako se malovalo dřív? Novoty nejsou přínosem pro veřejnost a my jako úřední osoby vám říkáme, že vaše jakési šero není dobré ani pro veřejné blaho ani ku prospěchu města. My to víme nejlíp, protože to město řídíme.“
A to byla vlastně pravda, když se to tak vezme, protože v jednom kilogramu čerstvé zeleniny je úplně nesporná hodnota pro blaho lidstva a stavba silnic a dobrá kanalizace je pro veřejnost nesporný přínos, kdežto s novým uměleckým dílem to už není tak jisté, ale Rembrandt, jako by to nevěděl, povídá: „Pánové, prosím vás, sami se rozhlédněte kolem a přesvědčte se, že mám pravdu.“
Protože totiž celá ta síň byla napůl ponořená v šeru a oděvy pánů v tom tak neskutečně zářily, že se zdálo nemožné, aby to někdo dokázal namalovat, ale pánové, ti měli hlavu plnou jiných starostí, takže se rozhlédli a povídají: „Ať sluha rozsvítí, není vidět, co nám to vlastně ten malíř chce ukázat!“
Sluha rozsvítil, šero zmizelo-ale jenom v té zasedací síni. Na obraze Noční hlídky bylo dál, Rembrandt uměl namalovat to neskutečné kouzlo, už se nikdy nemělo ztratit ze světa, takže bylo úplně lhostejné, že se při pohledu na osvícený obraz strhl nový křik, ze kterého Rembrandt mlčky odcházel, ani se neohlédl.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
BARUCH SPINOZA / 1632–1677 / - holandský filozof a matematik, který se narodil v Amsterodamu jako syn židovských emigrantů. Pro svou kritiku talmudistické doktríny byl vyloučen ze židovské obce. Do sporu se však dostal i s katolickou církví, kde přijal symbolické jméno Benedictus /Blahořečený/. Tak jako vedl dialog s lidmi, vedl dialog s Bohem a ten se mu stal osudným. V krajní nouzi se uchýlil na venkov, kde se živil broušením čoček.

/HUDBA: Exodus – The very best of EDITH PIAF

2. MUŽ:
Na Amsterodam pršelo a Baruch Spinoza seděl a díval se do okna, po jehož skleněných tabulkách stékala dešťová voda v klikatých stružkách, od řeky sem zazníval vzdálený ruch přístavu a taky pisklavý štěkot nějakého zřejmě menšího psa. Spinozovy věci byly zabalené a ležely těsně jedna vedle druhé, aby mohl Spinoza vyrazit na cestu, aby opustil svůj nový domov – tak jako kdysi opustili jeho rodiče Barcelonu z hrůzy před smrtí a odešli do města proslulého svou snášenlivostí a tolerancí, do Amsterodamu, odkud právě vyhostili Spinozu pro jeho zatím nezařaditelné filozofické závěry. Seděl a byl unavený, nechtělo se mu vstát, připadal si bezvýznamný – to nebylo tak nepojmenovatelně dokonalé jako když počítal, odhadoval, přemítal, soustředěn na magické soukolí matematiky, přesnosti, dosazování neznámých hodnot, vycházejících z předpokladů neomylnosti vesmíru – kde – jak tušil a jaksi věděl – je někde zařazen přesně a pečlivě taky člověk. V takových chvílích v sobě cítil vysoké napětí hodnoty, ze které vanul téměř slavnostní smutek, ale bylo vyloučeno dělat něco jiného než jít touto cestou, sloužit této cestě, sloužit tomu, co znamenala a ničemu jinému. Stružky deště stékaly po okně, ten pes ještě pořád štěkal, člověk se dal tušit jako monstrum nenávisti a hlouposti, masité, zubaté, kruté – díky tomu měl Spinoza odejít, nenáviděný křesťany, že je Žid, nenáviděný Židy, že není dostatečně Žid, že je odpadlík.
Síní dole se ozvaly spěšné kroky, které duněly po schodech nahoru k jeho dveřím – v posledních dnech nevěstily nic dobrého cizí kroky v jeho domě – a Spinozovi proletělo hlavou, co ještě mohou chtít, když se ho zbavili navždycky – ale vešel – ne, nepřítel, ne! Vešel Spinozův přítel v promoklém plášti a zeptal se bez pozdravu: „Je to pravda, že jste vyhnán z Amsterodamu?“
A Spinoza řekl: ano, je to pravda.“
A ten přítel řekl: „Tak už se tady nezdržujte a pojďte se mnou, přijel jsem pro vás. Jedeme do mého venkovského domu.“
A Spinoza najednou zbledl tak, že ten přítel od něj odvrátil oči, chodil sem a tam a překotně vyprávěl, že vzadu u něj na zahradě stojí prastarý strom, ideální místo ke studiu, kde je úplné ticho, že dům je teplý a krb že dobře táhne a že tam Spinoza bude nerušeně dál pracovat.
A Spinoza se konečně vzchopil a zeptal se ho: „Co vás přimělo k tomu, že mi nabízíte své pohostinství? Proč jste došel k tomuto rozhodnutí? Prosím, odpovězte, musím to vědět!“
A přítel, ten se zarazil, bylo na něm zřetelně vidět, že ho ta otázka překvapila, že se jí diví, že musí hledat slova, aby odpověděl: „Nechápu, nač se to vlastně ptáte, pane Spinozo. Vy jste vyvodil matematickým způsobem jedinečné a nové filozofické závěry, vy jste vnesl světlo do celé řady otázek – všechny vaše myšlenky jsou neopakovatelně inspirující. Pro mě osobně, pane Spinozo, je velkou oporou vaše odvaha.“
A Baruch Spinoza téměř zašeptal: „Nejste jediný, kdo moje spisy četl, ale jste jediný, kdo mi přišel pomoci v hodině mého vyhnanství.“
A hned, jak to vyslovil, bleskově pochopil, že nejlepší filozofické spisy nemají tu sílu přimět člověka k lidství, ale naopak, že hluboké přemýšlení a sepisování výsledků vychází vlastně z touhy, aby právě takový člověk ty spisy dostal do rukou, že ten jeden určitý člověk, ten, který zde stojí před ním, je hmatatelná součástka etiky, laskavosti, osobní statečnosti, že je to jednotka vesmíru, na kterou se lze spolehnout jako na vesmírný zákon, jako na dokonalý propočet a Spinoza ucítil to vysoké napětí, to slavnostní, až ke smutku jdoucí štěstí, že je hledání a nalézání – a Spinoza najednou vstal, zadíval se mu do očí a pak se před tím člověkem v tom promoklém plášti hluboce a vděčně uklonil.

/ HUDBA /

KOMENTÁŘ:
XANTIPA – manželka aténského filozofa Sokrata, žijícího v letech 469–339 před naším letopočtem. Sokrates obrátil svou pozornost od záležitostí veřejných k poznání sebe sama. Jako odpůrce aténské demokracie byl odsouzen k smrti otrávením. Xantipa se stala navěky odstrašujícím příkladem nesnášenlivého a hašteřivého ženství.

/HUDBA: Jan Nepomuk HUMMEl: Sonáta Es dur pro violu a klavír – Adagio. Ladislav Černý, Jarmila Kozderková /

1. MUŽ
To se jednou na věčnosti sešla taková porota, aby přešetřila pověst různých historických osobností a provedla příslušné změny nebo úpravy ve veřejném mínění o nich. A mezi jinými předvolali taky Xantipu a zeptali se jí:
„Přiznáváte se, že jste ztrpčovala svému manželovi Sokratovi život natolik, že jste proto vstoupila do dějiny jako symbol zlé manželky?“ a Xantipa řekla: „Já bych jenom chtěla říct, že kdybych si byla vzala toho rybáře z naší ulice...“
„Byla jste ovšem chotí Sokrata,“ přerušil a napomenul jí hlavní porotce, „a máte obhajovat svou pověst, týkající se vašeho manželství s tímto geniálním myslitelem.“
„Jenomže to já jsem nevěděla, když jsem si ho brala,“ řekla Xantipa, „mně se líbilo, jak moudře mluví, ale netušila jsem, že je to génius. To bych si byla raději vzala toho rybáře.“
A porotci uviděli, že Xantipě běží po zestárlé tváři slza. Bylo trapné ticho a jeden z porotců se zeptal: „Porozuměla jste aspoň něčemu z toho, co vám váš manžel Sokrates říkal?“
„Ano, bohužel,“ řekla Xantipa, uklonila se a odříkala slavný Sokratův citát: „U krásného vše jest krásné, u ošklivého vše jest ošklivé.“
A ještě jedna slza se jí skutálela po tváři, a ještě jedna za ní a z věčnosti zvenku vletěla včela a sedla si na okno a porotci řekli: „I když z vašeho hlediska, paní, jste to měla zřejmě těžké, musíte uznat, že se s tím nedá nic dělat, protože Sokrates je Sokrates.“
„To já vím,“ hlesla Xantipa a pak se dívala už jen na tu včelu, která chodila po okně stále znovu a znovu nahoru a porotci poznali, že už na svou obhajobu řekla všechno, co mohla říct a odešli se poradit.
Bylo to velmi těžké a nebylo to vhodné pro veřejnost, jednak kvůli dobrému jménu Sokrata a pak taky proto, že by si byla vzala raději toho rybáře, který nebyl génius – ale jak to formulovat, že to se Sokratem byl omyl, takové všechno nevysvětlitelné, těžké, chyběla tomu jasná mravní hodnota, která většinou omylům chybívá. Sokrates, ten ano, ten by mohl vzít takový případ do ruky a dokázat na něm všechny souvislosti i podmíněnosti rozsudků a odsudků nad lidmi, ale Sokrates samozřejmě tento případ nemohl hájit, když on sám byl příčinou Xantipiny zloby. A porotcům bylo najednou trapné jí to vysvětlit. Bylo složité říct jí, že se s její pověstí prostě nedá nic dělat, že to tak musí být, že se její jméno stalo nadávkou.
A Xantipa čekala, dívala se na tu včelu na okně, dlouho a dlouho se dívala, čekala s nadějí, ale když nikdo nepřicházel, zvedla se a šla pryč, hodně pomalu, kdyby ji přece jen náhodou zavolali a řekli, že ji taky chápou. U dveří se zastavila, ohlédla se, ne, nikdo, bylo zde ticho, jediné, co zde žilo, byla ta včela, chodící po okně stále nahoru – a tak tedy Xantipa vyšla ven – zase do věčnosti – a dveře se za ní nehlučně zavřely.

/ HUDBA /

VŠICHNI:
Adam, Eva, Faust, Alžběta Tudorovna, Spinoza, Xantipa, Daniel, Hannibal, Edison, Machiavelli, Bacon, Adam, Eva, Rembrandt, Ikaros, Komenský, Komenský, Komenský …

Ecce homo aneb KONKURS NA UČITELE NÁRODŮ

Ostatní tituly:
Sybila Thébská
Ypsilon
Echó
Napoleon
Newton
Descartes
Bacon
Spinoza
Komenský
Generál Laudon
Rembrandt
Jonathan
Machiavelli
Tusculské hovory
Hannibal /ante portas/
Xantipa
Adam a Eva
Ikaros

SPIKNUTÍ EMILIÍ aneb poznatky z poslední lavice
/malý ilustrovaný slovník naučný/

ADAM A EVA –
podle knihy Genesis první lidé, které stvořil Bůh. Adam nazval svou manželku Eva, což znamená matka všech lidí. Zároveň s nimi se zrodil první hřích, protože Eva nedbala varování a utrhla si jablko ze stromu poznání. Trestem, který následoval, bylo jejich vyhnání z ráje.

ALŽBĚTA POMOŘANSKÁ /1347–1393 / -
čtvrtá manželka císaře Karla IV., která vynikala neobyčejnou silou a jako nic lámala meče a nože, trhala vpůli podkovy. Podle očitého svědka Beneše z Weitmile tak činila pro pobavení dvora pouze na požádání svého pána a vládce, jemuž se tak chtěla zalíbit.

ALŽBĚTA I., TUDOROVNA / 1533-1603/ - královna anglická, podle níž bývá období, ve kterém panovala, érou alžbětinskou. Proslula mimo jiné tím, že nechala popravit svoji sestřenku, skotskou královnu Marii. Byla to však dáma v mnohém ohledu pokroková, která ovládala několik jazyků a podporovala expanzi do zámoří. Svedla úspěšnou válku s nepřemožitelnou armádou španělského krále Filipa, který byl jedním z jejích zhrzených nápadníků.

FRANCIS BACON / 1561-1626 / - anglický filozof a státník, jehož negativní vztah k Aristotelově nauce vyústil k vytvoření vlastního systému a metodologie. Otec anglického materialismu, který nicméně prohlásil: „Kolik je filozofických systému, tolik je legend, které vytvořily ze světa báseň a divadelní scénu.“

CÉSAR BORGIA / 1475–1507/ -
patřil ke vznešenému římskému rodu Borgiů, pocházejícího ze španělské Valencie. Ačkoliv byl synem papeže a sám byl povýšen na kardinála, nic mu nebránilo v tom, aby si své účty vyřizoval krvavou cestou. Podle dochovaných zpráv byl spíše tvrdým vojákem než duchovním, nenasytnou šelmou než obětním beránkem.

DANIEL – biblický hrdina, jeden ze čtyř proroků izraelských. Měl schopnost vidět do srdcí lidí a podle snů dovedl předpovědět jejich osud. Za to, že se odmítl zříci své víry, byl uvržen do jámy s hladovými lvy, odkud se vrátil živ a zdráv.

THOMAS ALVA EDISON / 1847–1931 / - americký vynálezce a podnikatel, který se díky svému nadání a houževnatosti vypracoval z malého kamelota ve světově proslulého průkopníka všestranného využití elektrické energie. K jeho nejznámějším patentům patří psací stroj, telegraf, akumulátor a žárovka.

FAUST neboli DOCTOR JOHANNES FAUSTUS – učenec, který ve své touze po vzdělání a požitcích neznal omezení, a proto uzavřel smlouvu s ďáblem, aby pronikl do tajů, jež mu byly jako smrtelnému člověku odpírány.

GALILEO GALILEI /1564–1642/ -
italský astronom, matematik a fyzik, který navázal na učení Kopernikovo a Keplerovo a při své obhajobě heliocentrické soustavy se dostal do sporu s církví. Jeho slavný výrok Eppur si muove – A přece se točí – se stal projevem nezlomnosti v přesvědčení o vlastní pravdě.

HANNIBAL /246–193 p. n. l. / - kartaginský vojevůdce, který překročil Pyreneje a Alpy, aby vtrhl do Itálie a dobyl Řím. Hannibal ante portas čili Hannibal u bran je proslulý výkřik zděšených Římanů, když tento nesmiřitelný válečník stanul se svými vojsky před branami města.

IKAROS – řecká mytologická postava, syn umělce a vynálezce Daidala, který sestrojil křídla z ptačích per, aby mohli společně uniknout z Kréty, kde je držel v zajetí král Minós. Ikaros neuposlechl rady svého otce a vzlétl do takové výše, že slunce roztavilo vosk, jímž byla křídla slepena, zřítil se do moře a utonul.

JAN ÁMOS KOMENSKÝ /1592–1670/ - se jako stoupenec Jednoty bratrské stal jedním z českých exulantů, nucených opustit vlast, aby nemuseli opustit svého Boha. Jako vynikající pedagog, který svým dílem přispěl k myšlenkovému formování novověku, uznával tři zdroje poznání. smysly, rozum a víru.

GIDEON ARNOŠT LAUDON /1717–1790 / -
rakouský polní maršál, pocházející z Nového Jičína, který se jako velitel vojsk účastnil sedmileté války, vedené proti armádě pruského krále Friedricha Velikého.

NICCOLO MACHIAVELLI /1469–1527 / - florentinský renesanční politik, usilující o sjednocení Itálie, jehož přáním bylo vypracovat teorii silného státu, nezávislého na církvi. Věren rčení Účel světí prostředky, se řídil zásadou, že nezáleží na způsobu, jakým jsme dospěli k cíli.

NAPOLEON BONAPARTE /1769–1821 / -
malý velký muž, který se po mnoha více či méně úspěšných taženích nechal jmenovat císařem francouzským. Jeho pád byl stejně strmý jako jeho vzestup. Napoleon „neužíval bohatých darů ducha svého ku pracím míru, nýbrž ke zhoubným válkám, které zpustošily Evropu od jednoho konce k druhému.“

ISAAC NEWTON /1643–1727 /
anglický fyzik, matematik a astronom, který se jako perspektivní žák cambridgské univerzity uchýlil do ústraní, aby se mohl cele věnovat svému zkoumání pohybu nebeských těles, jež ho dovedlo k objevení zákona všeobecné gravitace.

PITHAGORAS ZE SAMU /asi 580–500 p. n. l. / -
řecký filozof, který kolem sebe soustředil žáky, s nimiž se usadil v Krotónu. Díky nim se dochovaly některé jeho průpovědi, označované jako zlaté věty. Podle Pythagora je celé tajemství kosmu skryto v číslech, moudrost spočívá v důkladné znalosti čísla a poznání v pochopení harmonie, která je duší světa, duší každé věci a lidského bytí.

REMBRANNDT VAN RIJN /1606–1669 / - největší holandský malíř, jehož natolik uchvátila skutečnost, že sestoupil pod její povrch a dal zobrazovaným tvářím i výjevům hloubku. Proslulost a úpadek, bohatství a bída tvoří kapitoly jeho životopisu, v němž má každá událost svůj význam.

BARUCH SPINOZA / 1632–1677 / - holandský filozof a matematik, se narodil v Amsterodamu v rodině židovských emigrantů. Pro svou kritiku talmudistické doktríny byl vyloučen ze židovské obce. Ani u katolické církve, kde přijal symbolické jméno Benedictus /Blahořečený/se mu nevedlo lépe. Broušení čoček, jemuž se věnoval, mu nezaručovalo jen skromné živobytí, ale stalo se mu předmětem mnoha úvah. Podle Spinozy „svobodný člověk ne nic nemyslí tak málo jako na smrt a jeho moudrost není přemýšlením o smrti, ale o životě“

VOLTAIRE /1649–1778 / -
vlastním jménem Francois Marie Arouet, francouzský osvícenský filozof, básník, dramatik, jeden z encyklopedistů. Jako vášnivý bojovník za lidská práva se musel často skrývat před svými pronásledovateli. Poslední léta života strávil na statku Ferney u Ženevy, kam bylo po smrti uloženo jeho srdce do urny s nápisem: „Jeho duch je všude a jeho srdce je tady.“, zatímco tělo bylo po delších průtazích pohřbeno v pařížském Panteonu.

XANTIPA – manželka aténského filozofa Sokrata, žijícího v letech 469–339 p. n. l. Sokrates obrátil svou pozornost od záležitostí veřejných k poznání sebe sama. Jako odpůrce aténské demokracie byl odsouzen k smrti otrávením. Xantipa se stala navěky odstrašujícím příkladem nesnášenlivého a hašteřivého ženství.

M
Machiaveli

Když se někdo oddá takové – řekněme hře – že se na druhého bezelstně usmívá a současně poslouchá za jeho dveřmi, aby se něco dozvěděl a když se pořád bezelstně usmívá a pak zlomí dotyčnému vaz díky tomu, co vyslechl, stává se stoupencem nebo přívržencem tak zvaného machiavelismu, který vytvořil a po všech stránkách zdokonalil Niccolò Machiaveli, slavný právník a výborný poradce vladařů.
A teď právě stál Niccolò Machiaveli na florenstkém náměstí, bylo ráno, z trhu se ozýval křik prodavačů a ve vzduchu to vonělo zeleninou, melouny a vínem a on tiše a bedlivě hlídal ten cizí kočár bez erbu, připravený k odjezdu, kočár, který přijel včera pozdě v noci a bůhvíproč už zase tak časně zrána odjížděl z hostince U zlaté štiky a už ze vrat hostince vycházela dáma v hustém závoji, rozhlédla se, pokynula a z jiných vrat k ní ihned přistoupil čísi komorník a Machiaveli rychle vykročil, aby zjistil, ke kterému domu ten komorník náleží – když ho někdo vzal jemně za loket a byla to Emília švadlenka a začala se k němu jako obvykle tisknout, což by bylo příjemné za jiných okolností a v jiné situaci ale ne teď a to nejenom kvůli kočáru bez erbu a té dámě z hostince U zlaté štiky a tomu komorníkovi – nýbrž ještě proto, že z trhu přicházela Emília šenkýřka s košíkem plným cibule a ryb a s tím nejoddanějším výrazem vnořila zrak ve zrak Niccolò Machiaveliho, ale Machiaveli na ni jen teskně pohlédl a snažil se přes hlavy obou Emilií přehlédnout situaci, protože komorník a ta dáma si něco velmi důležitého povídali a on nevěděl, co – ale výhled mu náhle zastínila třetí Emília, Ema krajkářka, které právě předvečerem vyznával lásku a teď to už přestávala být skutečně legrace, protože těsně za ní přicházela Emília číšnice, jak za ní Machiaveli tajně chodíval a šla s tou plavovláskou, taky Emílií, pradlenkou, která byla rovněž jaksi v dosahu citů Niccolò Machiavelliho a ta Emília pradlenka, která mu včera přinesla vyprané košile a nesla právě koš s čerstvě vypraným prádlem, ještě z něj kapala voda, ten koš pomalu postavila a začala si vysoukávat rukávy a Ema šenkýřka odložila koš s cibulí a rybami a Ema krajkářka odložila své krajky na dlažbu a všechny tři se upřeně dívaly na Machiavelliho, až se k jejich pohledu přidaly i Ema číšnice i Ema švadlenka a stály připravené k boji, jedna horší než druhá
a Machiavelli přestal věnovat zájem dámě v závoji protože viděl, že je zle, nemeškal tedy,
vzdychl, oči se mu zalily slzami
a oslovil všechny Emílie,
co prý to má znamenat, že se na něj tak dívají,
že srdce je srdce a láska že je láska,
že za nic nemůže, že to myslel se všemi dobře,
že je nepochopen a k tomu nevinný.
A jak se cítí sám a sám a jak by potřeboval pochopení a teplo atakdále a pak znovu, že to myslel dobře a že by potřeboval teplo, zapletl do toho starosti na městské radě kvůli ceně makaronů a Emílie jihly a jihly
a měkly a měkly
a něžněly a něžněly a pak začaly plakat a přestaly si ho hlídat a Machiavelli se vážně a charakterně odmlčel a dal se do rychlého běhu k hostinci U zlaté štiky – ale tam už nikdo nebyl.
Kočár byl pryč i s tou dámou v hustém závoji
a ten neznámý komorník zmizel jakoby se do země propadl.
A Machiavelli se ohlédl po těch pěti zlořečených Emíliích, které nechápaly, jak má naspěch, aby se něco dozvěděl a uviděl, že se mu smějí ty Emílie se smály, až slzely a každá mu ukazovala svůj stříbrňák, kterým je podplatila ta dáma v hustém závoji, aby Machiavelliho šikovně zdržely
a to ty Emy vykřikovaly po celém náměstí
a to se Machiavelliho dotklo.
Připadalo mu to nemravné jako ukradení jeho vlastního patentu, a navíc použitého proti němu samotnému – to bylo opravdu trochu moc.
A tak tam stál bledý rozhořčením, měl dostat velký honorář, když zjistí, jak je to s tou dámou, mohl k tomu dokonce povýšit, být ještě cennější a důležitější
škoda jen, že nevěděl, že to, co dělá sám,
naučí velmi rychle ty druhé a že se s tím nedá prostě nic dělat – leda snad toho nechat, ale to prostě už někdy nejde.

Dětské představy o historii.
Rembrandt.
PÍSMENO R.

Jakmile malíř Rembrandt van Rijn odevzdal svůj obraz NOČNÍ HLÍDKA, malovaný na zakázku pro městské pány strhla se hotová bouře.
Obraz stál opřen v síni u zdi v zasedací síni a čekal na svůj soud a pánové vcházeli odkládali klobouky na věšák a každý, kdo procházel kolem obrazu Noční hlídky, se vždycky nanovo urazil, takže jakmile si všichni sedli, hned zase všichni vstali a rozčileně se dohadovali.
Totiž: pánové objednali u malíře Rembrandta takový obraz, kde mělo být uměleckou cestou znázorněno pro oči veřejnosti, že zatím co všichni ostatní spí, městští pánové bdí, dávají pozor, pracují pro blaho a prospěch města
a najednou na obraze byli rozděleni na dva tábory, na pány
ve světle a na pány v šeru,
což mohlo působit ve veřejnosti divný dojem
a proto se teď ti rozezlení pánové navzájem podezírali
a nakonec poslali sluho pro Rembrandta
a Rembrandt vstoupil.
Pánové se ho hned ptali, co tím obrazem mínil a co má znamenat to šero, vržené na určité osoby z jejich středu a Rembrandt se nejdříve rozmýšlel než odpověděl, protože si nebyl jistý, jestli si nedělají legraci,
ale byli vážní, úřední a přísní
a tak Rembrandt řekl: - Tím obrazem je míněn obraz a to
šero znamená šero.-
A pánové zvolali: - A to má nějakou cenu, malovat šero?-
A Rembrandt povídá: - Nevím. Ale já se o to pokouším jako první.-
Na to pánové odpověděli: - Proč nemalujete, jako se malovalo dřív? Jsou vyzkoušené obrazy, které se všeobecně líbí. Proč novoty? Novoty nejsou přínosem pro veřejnost a my jako úřední osoby vám říkáme, že vaše jakési šero není dobré ani pro veřejné blaho ani ku prospěchu města. My to víme, protože to město řídíme.-
A to byla vlastně pravda, když se to tak vezme, protože v jednou kilogramu čerstvé zeleniny je úplně nesporná hodnota pro blaho lidstva
a stavba silnicí a dobrá kanalizace je pro veřejnost rovněž nesporný přínos, kdežto s novým uměleckým dílem to už není tak jisté,
ale Rembrandt, jakoby to nevěděl, povídá: - Pánové, prosím vás, sami se rozhlédněte kolem a přesvědčte se, že mám pravdu.-
Protože totiž celá ta síň byla napůl ponořená v šeru a pleť a oděvy pánů v tom tak neskutečně zářily, že se zdálo nemožné, aby to někdo dokázal namalovat,
ale pánové, ti měli plnou hlavu jiných starostí, takže se rozhlédli a rozkázali: -Ať sluha rozsvítí, není vidět, co nám to vlastně ten malíř chce ukázat!-
Sluha rozsvítil,
šero zmizelo-ale jenom v té zasedací síni.
Na obraze Noční hlídky bylo dál to neskutečné kouzlo,
už se nikdy nemělo ztratit ze světa,
takže bylo úplně lhostejné,
že se při pohledu na osvícený obraz strhl nový křik,
za kterého Rembrandt mlčky odcházel, ani se neohlédl.

L.
Laudon

To je taková stará písnička:
Generál Laudon jede skrz vesnici
generál Laudon jede skrz ves
Jede skrz vesnici
veze si vopici
a to byla malá opička s ustaraným obličejem, seděla před generálem Laudonem na koni – on ji totiž vozil všude sebou a ze všech stran se sbíhali vesničani, nesli chleba se solí
a generál Laudon na svém bělouši jim vlídně kynul, jakože ví, jakože rozumí,
chtělo se mu hrozně spát a války měl právě po krk.
A když kynul generál, kynula i opička, měla ušitý vojenský kabátek a na hlavě vojenskou čepici
v tom bylo něco tak vlídného, takový malinký generál
a generál Laudon zastavil u vrat stavení, které se mu zalíbilo a už běželi s tím chlebem a se solí k němu, aby se mu líbili, aby byl na ně hodný
a celá vesnice se postavila půlkruhem na náves jako v opeře, aby na něj všichni dobře viděli, aby viděli, co řekne, jak to dopadne, jestli se bude u nich válčit nebo ne
a generál Laudon seskočil z koně a přijal chleba se sol.
Všichni byli moc rádi, matkám se ulevilo, otcům taky a nevěstám. A mladíci, jako když z nich něco spadne,
jenom dětem to bylo úplně jedno. Pozorovaly s ústy dokořán opičku, každý její pohyb v nich vyvolával nové a nové nadšení a opička hupsla Laudonovi na ruku a vešli spolu do světnice, tam už převlíkali peřiny, natřásali slamník, nesli polívku.
Generál Laudon si vyzul holinky a svůj vojenský kabát přehodil přes opěradlo židle, padl do postele a spal a spal a spal
a když se probudil, byla jeho opička pryč, vstal tedy a šel se podívat z okna, kde je.
Opička byla na návsi s dětmi, skákala nahoru a dolů a dolů a nahoru
dělala, jakože smeká a vlídně kynula
a děti se smály a smály
a taky se mezi sebou dohadovaly celé rozčilené,
některé tvrdily, že ta opička je ten generál, co přijel,
některé brečely, že nevědí, co je to generál
a některé říkaly, že ne, a ne a ne! že to není generál,
že je to opička, kterou znají z obrázků a že generál je něco úplně jiného
a každé to dítě drželo v ruce dvacetník a jakmile uviděly generála Laudona v okně, ztichly, pozdravily a pak šly všechny k oknu zaplatit mu vstupné.
A z toho bylo nejlíp poznat, že děti skutečně nevědí, co je to generál.
Války se vedly dál, samozřejmě,
ale když je někomu nanic a je mu zle a má vztek, řekne:
-Sakrahimllaudon! -
tak, jak to tehdy řekl u toho okna generál Laudon, když mu děti šly zaplatit a jeho na okamžik napadlo, že kdyby nebyl tím čím je, mohl by vystupovat s opičkou a večer po představení sedávat se strejci a vyprávět si o jednom hrozném, neslýchaně krutém a hnusném mordu, který se jednou někdo stal a ve kterém byli zabiti tři nebo čtyři lidi.