EK002872_0002_0001-0002

Písmeno V.

Voltaire

Tomu faráři, který včera pochovával Voltaira na místním hřbitůvku, přiběhly oznámit dvě udýchané babičky, že někdo vyryl do Voltairova hrobu
VOLTAIRE NEZEMŘELS a vykřičník.
A že je to tam vyryté.
A farář vzal svůj deštník s kostěnou rukojetí a utíkal na hřbitov. V řadách se leskly náhrobky, smáčené deštěm, vzduch voněl listím, zpívali kosi a jiní ptáci, protože bylo jaro.
Takové teplé, krásné jaro a samozřejmě, co tady neharmonovalo byl Voltairův čerstvý hrob u zdi, v jehož nohách bylo skutečně vyryto do hlíny tiskacími písmeny
VOLTAIRE NEZEMŘELS a vykřičník.
A farář byl tak rozčilen, že těm dvěma slovům začal hrozit prstem v zapocené rukavičce a zvolal: - Co je to zase za další nepořádek? Co je to zase za další nepříjemnost?
Co to zase má znamenat?-
A ti kosi, ti pořád zpívali a jiní ptáci taky a farář hrozil pořád tím prstem a vedl rozmluvu se sebou:
-My jsme udělali chybu v naší dobrotě! Jenomže my to napravíme! My jeho kosti vykopáme a my je rozházíme na rozcestí! Ano! Ano! Ano!-
A od deštníku rozčileného faráře se rozstřikovaly kapky deště na všechny strany i na ta dvě slova, napsaná v hlíně:
VOLTAIRE nezemřels a vykřičník.
Tak skandální vykřičník.
A farář sklapl deštník a jeho špicí ryl a ryl jako krtek, ryl a ryl, až z toho nápisu nezbylo nic než hrudky mokré hlíny na hrobě Voltaira - a pak se mu teprve trochu ulevilo, tomu faráři.
A rozhlédl se konečně po hřbitově, ano tady bylo všechno v pořádku, v naprosto definitivním pořádku všechno bez pohybu mrtvé a proto krásné: rovné řady hrobů, pěkné květiny a umné kytice, holubičky z kamene, co pláčou a ta vůně!
Ale faráře už pojal neklid. Přestal pozorovat hřbitov a natáhl se na špičky, aby se podíval přes hřbitovní zeď, jak to vypadá venku -ale to neměl dělat.
Tak za prvé: z některých komínů ve vesničce dole se kouřilo, ale z některých se nekouřilo, ačkoliv bylo před polednem správně se mělo kouřit odevšud.
A zadruhé: okolo hřbitovní zdi kráčeli dva mladíci se psem a byli natolik zabraní do jakési řeči, že si zřejmě neuvědomovali, že prší, ale i kdyby si to byli uvědomili, neměli beztak ani klobouk ani pláštěnku a pořád mluvili.
A mluvili.
A házeli tomu psovi kamínek a ten pes štěkal, v blízkosti hřbitova, kterého si vůbec nevšimli, ani si nevšimli tak výrazně slídícího faráře, jehož hlava čněla nad hřbitovní zeď a přesto že bylo poledne neobědvali, ale mluvili.
O čem?
A farář se spustil ze špiček zpátky na paty rozevřel znovu deštník a padl na něj pesimismus padla na něj beznaděj.
Stál nad rozrytým nápisem napsaným čísi živou rukou
Voltaire nezemřels! -
přes hřbitovní zeď bylo slyšet hlasy těch mladíků, co neměli ani klobouk ani pláštěnku, někde se z komínu kouřilo, někde nekouřilo -
všechno tak nezachytitelné!
A to nebylo vůbec jisté, jestli do těch hrudek mokré hlíny nenapíše někdo znovu
Voltaire nezemřels taková nestoudnost, když ho farář sám pochovával!
A farář zdrceně uvažoval, co dál, jak to všechno uhlídat, aby na světě hlavně nepanovala snášenlivost, které se ve svých spisech dožadoval Voltaire jehož kosti skutečně vykopali a rozházeli to všechno ovšem zcela nadarmo.