Short story "Murdering the Devil"

E s t e r K r u m b a c h o v á

V R A Ž D A I N G. Č E R T A

Hlavní moto:
Lepší sněžný muž
nežli žádný muž

Kapitola 1.

Častokrát od té doby, kdy se to všechno stalo – a to mne nikdy nenapadlo, že by něco takového bylo možné -------
Samozřejmě, teď jsem se mnohokrát kála a kaju se, kdykoliv se naskytne příležitost a snažím se najít to jadérko vyššího smyslu příběhu, jejž hodlám vyprávět.
Píšu zmateně, ale pravá příčina toho není, že bych snad byla ještě rozčilená, až bůh brání, nebo že bych se snad zakoktávala snahou vyjádřit se co nejkrásněji, užívat co nejlepších obratů, ano, metafor a tak podobně. Ne! Píšu zmateně vždycky, protože jsem dáma, a dámy, jak známo, jsou osoby vzdálené vší logiky, soudnosti a zdravého rozumu. Proto laskavý čtenář ať včas mé řádky odloží, nebude to o nic lepší, čestné slovo.
Jakmile se navíc během vyprávění rozčílím, dostanu se do varu i citového víření, nebude se mnou řeč, nepřipustím přerušení, ne, ne, ne!
Jsem nevšední povahy, ale nesnáším připomínky. Vměšování rovněž ne. A kdo rád jenom-honem honem-srozumitelné, beztak ničemu nerozumí.
A tak dále a tak dále. Nebudu zbytečně plýtvat slovy.
Prostě – jmenoval se Čert. Podivné jméno, ale znám horší. Ing. Bohouš Čert a býval to mladíček útlounký, v pase tenký jako panna, s pomněnkovýma očima, s ruměnnou hubinkou a dvěma řadami drobných zoubků.
Ing. Čert neměl nikdy ta mužná ústa, ze kterých každá žena, tetelíc se příjemnou hrůzou, očekává vypadnout každou chvíli hrubstvo. Ne, Ing. Čert měl hubinku, zamyšlenou, malou, s jemnými rtíky pastelového odstínu – a ty zoubky............... ...............................................................................................................................

Ach! Ty zoubky! Všechny dámy kolem něj – mne nevyjímajíc – měly oči jen a jen pro něj přesto, že odjakživa napadal na levou nohu a šířil kolem sebe jemný, těžko popsatelný zápach. Něco jako síra. Ale kdopak v mládí ví, co o síře! Kdopak se o ni zajímá!!!
Síra – to je fyzikální kabinet – kdežto mládí, to je naděje lidstva, to jsou pupence, lupení atakdál – a iluse, ta korunuje všechno těchto dnů tou svojí zlatistou korunou……
Co je mi ale konečně do toho. Čert mne tehdy beztak nechtěl, byla jsem mu příliš samá vysedlá lopatka, byla jsem mu málo feš – a tak Čert mhouřil zrak, pozoruje jiné dámy a modrým okem obrýsovával to, co bylo zahaleno………….

Ech, ech, jak se říká v ruských románech. Léta utíkají ať si to kdo přeje, nebo ne, a taková uteklá léta jsou pak lepší než jiná, ba jsou vůbec nejlepší, neboť jsou to léta zelená a přivodívají tesknici v pravé míře – ne moc velkou, ne moc malou – tak právě pro dejme tomu uměleckou činnost… Tak, tak.

A tak toho zimního večera, právě když jsem si opět pročítala jistou oblíbenou knížku, zazvonil náhle telefon. Laskavý čtenář se jistě hned dovtípí – že kde se vzal tu se vzal – mne to právě volá Čert, ale jak jsem to mohla vědět já, já, v jejíž mysli utkvíval již jen jako vybledlé foto, jako starý lístek k vánocům? Proto tedy, když jsem přistoupila k telefonu a řekla:
– Haló! – nerozpoznala jsem hned ten mastný hlas, který se mně dožadoval, i když – to je zas taky pravda – přece jen v tom hlase zůstalo něco z dávno zašlých vůní a já jsem se mimoděk zachvěla…
Povídám: – Kdo to je?
Nebyla jsem původně naladěná na zábavu, protože zvonění přišlo právě v okamžiku, kdy jsem dočetla až k místu, že koberec, vyčištěný vyvařeným čajem je jako nový, poté že se čaj znovu opere - nu a byla jsem zvědavá, co bude s čajem dál – a v tom přišlo to zvonění.
– Kdo to je? – řekla jsem tedy.
– Tady Čert, – povídá ten hlas ve sluchátku, – inženýr Bohouš Čert, jestli si na mne ještě pamatuješ! –
– Bohouši!!! – zvolala jsem a nedržet sluchátko, spráskala jsem ruce, – co zde děláš, kde ses tu vzal?
– Mnohokrát jsem si na tebe vzpomněl, – povídá a já jsem náhle vy­cítila, že vkládá zvláštní význam do té prosté věty, – mnohokrát a mnohokrát jsem vzpomínal a teď ti volám čistě jen tak – jen tak……
Zasmála jsem se jakoby nic – aby si nemyslel – a tiše povídám:
– Nechtěl bys přijít dejme tomu na večeři? Co bys řekl dejme tomu zítra? –
– Já žiju osaměle – odpověděl s tou mužskou vážností, s tou stručností, která mne pokaždé znovu okouzluje, – já žiju osaměle, žiju si sám a sám pro sebe… Takže jsem ochoten přijít, kdykoliv ty budeš chtít. Polévky prosím tě udělej víc, jednak ji mám rád, jednak se jindy povětšinou živím syrovými vločkami. – Vločkami? – zvolala jsem překvapeně, v hlavě mi to vířilo. – Jakými, prosím? – Ovesnými, – odpověděl a pak jsme se rozloučili.

Nechci se chválit, ale večeře vypadala takto:
Aperitiv: vodka, pomerančová šťáva, několik zrnek pepře, pár kapek Tabasca, něco tlučeného jalovce – nahoře plovoucí zrnéčko papriky.
Chřestová polévka se smaženou houskou a syrovým trojúhelníkem másla na hladině šálku.
Plátky bifteků, namáčené ve smetaně a víně, upečené na zvláště slabé slanině, jež se ku konci pečení podlejí sklenkou koňaku.

Příkrm: opékané brambůrky, kombinované řezem chrupavého toastu, vše zalito jednou lžičkou kyselé smetany.

Salát: rajská jablíčka, přelitá bílým vínem a citrónovým krémem, vkusně uložená ve sklenkách na dlouhé nožce.
Sýr, utřený s máslem, s křenem a koňakem, podávaný na plátcích okurky, chrupavé, syrové okurčičky, prosím…
Nakonec pak máslové řezy, které tak dobře doplňují pomerančový salát, sypaný ořechy a čokoládou…

K tomu vzácně dobré, přímo znamenité červené víno. Mám své prameny. Za jakost ručím.

Oblékla jsem si ohnivě červené šaty, prostřela jsem nejlepší talíře zelenkavého odstínu, tepané příbory, čisťounké sklenky – a zazvonil zvonek, ano, Čert nezapomněl na své dobré vychování, ba je dokonce o deset minut předčil, jak jsem se přesvědčila mrknutím na hodiny – dveře se rozlétly a já jsem ztuhla překvapením: ten, kdo proti mně stál na chodbě – to nebyl mladíček s útlounkým pasem jako panna – ne. To byl hromotlucký, tlustý vousáč, vlasy mu spadávaly do čela, kroutily se mu po krku přes límec ošumělého, bídného zimníku… Na jedné ruce měl pletenou rukavici s děravým palcem, druhou ruku, zčervenalou mrazem, ke mně napřahoval – a já jsem takřka uskočila zděšením zpět, málem jsem přibouchla dveře – když vtom – ano! ach ano! dvě řady dívčích zoubků v malinké hubince se objevily mezi černými, hrubými vousisky, pomněnkové oko zazářilo mezi kučerami, spadlými přes oči – ano, ano, byl to on!!! Buď bohu chvála – já myslela, že moje hříchy přerostly přes povolenou – i temnými silami povolenou – hranici, ale ne, zatím ne, všechno je v pořádku.
Podali jsme si ruce, zjihli jsme.

Bystře si mě prohlížel, špičkou jedné nohy si počal zouvat galoši z druhé. – Ty jsi ale ztloustla, – řekl dobrácky a podal mi kabát. Neviděli jsme se dlouho – zkrátka, nejsi už nejmladší. Nevadí – budeme jíst hned, doufám, neměl jsem od rána v ústech –
Abych řekla pravdu, dotklo se mě, zarazilo mě to divné přivítání, představovala jsem si to daleko takové, řeknu to přímo, takové náladovější…! A tohle…….
Ale je tak těžké vyznat se v mužích. Nemyslí to tak. Je v nich něco božského. Viny jsou ženy, když je nechápou – to je celé – a tak jsem tedy vlídně, skromně odpověděla: – Inu byť – roky utíkají…! Tak se posaď, prosím…!
A s úsměvem jsem šla do kuchyně a cítila jsem přitom v zádech ten pomněnkový, ale kritický pohled a bylo mi, jako bych se těžce valila, jako by mi vystupovalo tučné břicho – takové, jako měl Ing. Čert, teď už pohodlně rozvalený v křesle. Chyběly mu knoflíky na košili, košile se rozevírala – a pod ní bylo vidět tělo, veliké a vypouklé břicho – s odpuštěním: docela huňaté…!

Všiml si mého pohledu a laskavě se usmál.
– To víš, – povídá, – nemám nikoho, kdo by mi to zašíval – žiju si sám pro sebe……

K polévce snědl tři rohlíky, drobečky se mu pohupovaly v plnovousu, zapadaly do něj, mizely v něm…! Snědli jsme bifteky, toasty i brambůrky, rajská jablka s citrónovým krémem a okurčičky se sýrem, snědli jsme moučník a já povídám pěkně, jak se na hostitelku sluší:
– Doufám, že máš dost.
– Podíval se na mne, zaváhal, zfalešněl, zamrkal, žlutý oheň se mu objevil v oku, zašeptal: – Abych řekl pravdu, moc jsem se nenajedl. Bylo to dobré, ale bylo toho přece jen málo……

To se ví, být kapitán na vojně, nechám ho za to zavřít. Ale dáma, dáma není neurvalá, nechápavá – protože, co je to platné, lepší sněžný muž – třeba i ten – nežli žádný muž.
Hbitě jsem odběhla do kuchyně, abych nachystala ještě malou improvizaci, husí paštiku vlastní výroby, ne moc slanou, ne moc pikantní – krajíček chrupavého chleba ---- a sama jsem si nalila sklenku vína a pozorovala, jak rychle papá………
Odcházel značně pozdě, v pozdních nočních hodinách. Na schodech, když jsem ho doprovázela, abych mu odemkla dům, mě náhle vzal za ruku a vášnivě ji políbil.
– Ty jedna! – povídá. – Ty jedna čarodějko! Takhle jsem se snad ještě nikdy nenajedl!
Přiznávám se, že na mne lichotky platí jako máloco.
Povídám: – Bohouši, vždyť můžeš zase brzy přijít! –
– Také doufám, – řekl, uklonil se a vyšel do mrazivé noci, kde padal sníh, ale když jsem za ním vyhlédla, puzena niterným nutkáním, nebyl na zasněžené ulici nikde nikdo – ani noha, všude ticho, v napadaném sněhu pak nebylo vidět jediné šlépěje a miriády sněhových vloček divoce kroužily kolem pohasínajících lamp…………
Rychle jsem běžela nahoru do bezpečí – co mě však čekalo za překvapení!!!!!!
Docela zřejmý sirný zápach dlel ve vzduchu jako kouř z cigarety – ing. Čert ovšem nekouří, nikdy nekouřil, vždycky říkal, že je to nezdravé – a já jsem zaraženě čichala tady, čichala jsem tam…… Otevřela jsem okna dokořán, zametla jsem drobečky pod křeslem a vtom jsem ztuhla úlekem: křeslo, kde ing. Čert seděl, zeleně, slabounce světélkovalo!!!!!!!
Bouchla jsem do polštářování několikrát lžící na salát, kterou jsem za sebou instinktivně nahmátla – a záření zmizelo!!!
– Mám špatné nervy, – zamumlala jsem, když jsem uléhala ke spánku.

Kapitola 2.

Myslím, že je na čase, abych naznačila, že jsem již v útlém dětství byla tak trochu zkažená. Tak trochu nemorální. Poťouchlým a nekalým způsobem jsem kazila dobrotivé zušlechťování své povahy i své mysli, vše, co mi bylo předkládáno k víře, ať to bylo co bylo, jsem rozšťourávala neviditelným klacíčkem své nestálosti, své roztěkané mysli……………

Ale dnes? Ach ano, ano. Jaká škoda ztracených let, uprchlých v takovém šibeničnictví, těch let, kdy bych byla mohla ještě jakž takž pracovat na tvorbě své povahy a určit si ctnosti, aby moje přítomnost alespoň o vous vylepšila svět, kdy bych byla mohla působit svým, řekla bych, jasným nitrem!! Svými jedničkami jednou provždy!!!!!!
Bohužel – mně lákal odjakživa hřích! Ano, je to tak, hřích! Vždyť dodnes i to pouhé slovo: HŘÍCH – má pro mne svou přitažlivou krásu – leč nechme ji osobní zpovědi, není to k ničemu, to každý ví.
Ostatně, jen tak plácám. Není to se mnou tak zlé. Plácám a plácám. Proč ne? Kdybych byla spisovatelem – a to nejsem – bylo by to nepřípustné, ale já? Já chci v podstatě pouze říci, že jsem si sama bránila ve vyšším a lepším sebepoznání ------ ale co, sebepoznání!!!! O sebepoznání mi taky nejde – mně jde o to, že jsem nikdy nepoznala včas nebezpečí!!! Óho! To je jiná!
Ano, to je jiná, pánové, to je zlé!!!!!

Ovšem, v posledních týdnech jsem se dala na pokání, a proto doufám pevně, že se už nikdy nenechám mýlit horšími stránkami své povahy – a těch tam je! Jsou v mém nitru napěchované jako v příliš těsné krabici!
Ale dost! o tom. Co se tady budu do nekonečna hanět!
Koneckonců – výtečně vařím. A nejen to. Já prosím umím potěšit. A to je věc!

Takže ku příkladu, když se jednoho z dalších zimních večerů valila mlha ulicemi a svět vypadal spíše jako podsvětí, než jako svět / jsem někdy vtipná, stýkala jsem se s vtipnými pány, prosím /, kdežto u mne bylo teploučko, vonělo kuře, pečené na slanině, plněné mandlemi do měkka uvařenými, mandlemi barvy slonové kosti, kysele voněl višňový kompot a házel skrze sklo purpur na sněhobílé ubrousky --- a ten sýr, ten žlutý sýr!!!!! Že já nejsem malířka! Takové zátiší! A všechno se to, prosím, sní!!!! – a když se posléze kouřilo ze znamenité, cizokrajně vonící kávy, tedy toho večera se mne vlídně zeptal ing. Čert:
– Poslyš, četla jsi někdy Freuda?
A hodil nožku přes nožku tak ležérně, že se mu uvolnily drobečky ve vousech a sesypaly se z omšělého svetru na koberec.
– Nečetla. Co to je? – odpověděla jsem hbitě, bez váhání, pohotově.
Já totiž nikdy spory nevyhledávám. Dávno jsem se doslechla, že jako každá jiná dáma trpím komplexy. Prosím.
Takže vždycky popírám, že bych cokoliv četla, viděla nebo slyšela.
Kdyby totiž bylo možno – a tuto mou krátkou úvahu nechť pánové laskavě přeskočí, je věnována dámám – kdyby totiž bylo možno, tvrdila bych, že jsem negramotná, neboť jsem pozbyla rodičů v útlém věku. A sedíc pak některému z pánů na klíně, žasla bych, že A je A!!!!! – což by podle mého soudu byl ten ideální stav, ve kterém dvě bytosti, jedna člověk a druhá žena, by mohly splynout v blaženství bez hranic, v nekonečném milkování………… ach.
Jistě prosím… nepochybuji, že by se našli i pánové takoví, kteří by mnou naopak opovrhovali pro mou nízkost ducha, protože páni, páni, to jsou nevypočitatelné bytosti, nedá se nikdy předem říct, co budou chtít, co jim půjde po srsti a co ne, protože vládnou tvorstvu, tedy i mně. Takže jsem zvolila pro ten i onen druh metodu, že se pro jistotu vždycky doznám: ke schopnosti se podepsat, luštit křížovky, ale k ničemu víc!!!!! Ať se mě ptá kdo chce jak chce, ať ze mě lstí nebo výhrůžkami chce vydobýt, zda-li to nebo ono znám nebo ne, odpovídám zásadně: – NE!!!!! Nevím, nevím, nevím, řekni mi to ty!
A je to. Je pokoj.
A mimoto – dámy – kolikrát jsem se již takto vdala!!!!!!!!!!!!!!
Takže jsem tedy mile a pokorně odpověděla: – Nečetla. Co to je? –
Jak jsem očekávala, uvolnil Ing. Čert ihned rysy, blahovůle mu pohrávala kolem rtů a řekl: – Nečetla? To by sis měla přečíst. Je to jediné vysvětlení vztahů mezi oběma druhy člověků.
– To je úžasně zajímavé, – řekla jsem a napila jsem se kávy.
– To je skutečně zajímavé, – řekl Ing. Čert, – a měla by sis to skutečně přečíst. Ovšem nevím, nevím, jestli se ti to bude líbit stejně jako mně.
– Ale ano, bude se mi to líbit, – povídám. – Když se to líbí tobě, bude se to líbit mně. –
Podšitě se usmál a chvíli mě pozoroval s převahou v pomněnkovém oku.
– Nu, – povídá, – nevím… Jsi přece jen žena — to je celé. –
To jsem nemohla zapřít, proto jsem řekla: – Chceš ještě šálek kávy?
– Chci, – řekl, – ale prosil bych ji teď o něco silnější a v jiném hrnéčku s větším ouškem. Toto ouško se mi špatně drží. Jsem muž – a pro muže takové titěrnosti nejsou k ničemu. –
A zasmál se hlubokým, prsním hlasem.
Rychle jsem běžela do kuchyně vyměnit hrnéček a vařit silnější kávu, rychle jsem ji přinesla, ruce se mi chvěly – vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co dělám a čí jsem, slyšela jsem stále ten prsní, hluboký smích a teď jsem hleděla na ten zátylek, plný kučer, ty vousy — to oko --- ty rty -----
Usmál se na mne, naházel do kávy vlídně a laskavě deset kostek cukru… nepočítala jsem je snad z lakomosti, nýbrž abych uklidnila rozbouřené nitro. Povídám si: – Počítej raději do deseti, – a tak jsem náhodou, čistě náhodou zjistila, že vlastně počítám ty kostky cukru………
– Hodně sladíš, Bohouši, – řekla jsem zmateně.
Řekl: – Ano, sladím hodně, potřebuju sílu. –
A znovu se zasmál.
Mlčela jsem, ale srdce mi divoce bušilo…………
Povídá: – Nepřipadám ti jako medvěd?
Hned jsem vystřízlivěla. Nevěděla jsem, co čeká, že řeknu, proto jsem se koketně usmála a povídám:
– Ty vždycky říkáš takové zajímavé věci —— Medvěd! To se podívejme! To je skutečně zajímavé, protože takový medvěd, ano, takový medvěd, to je možná kouzelně zajímavé zvíře, ale možná také, že ne. Co myslíš ty?
Ing. Čert si posunul křeslo dozadu, zvrátil se do opěradla a chvíli si mě prohlížel přimhouřenýma očima.
– Poslyš, – řekl po chvíli, – víš, že jsi docela inteligentní?
– To ne! – zvolala jsem s hrůzou, hlas se mi chvěl, oči se mi zimničně leskly, – ty jsi inteligentní, já ne!!!! Nikdy! –

Neustále mne pozoroval přimhouřenýma očima, pousmál se.
Povídám: – Máš taková zajímavá hlediska – hluboké zájmy----
Ty jsi takový ------Jistě víš, co ti chci říct…… Vlastně ani nevím, proč to povídám tobě, který to všechno máš v malíčku……

– To ano, – řekl a zvážněl, koketerie zmizela z jeho světlých zraků. – Já často sedím a přemýšlím – jen tak, sám pro sebe si přemýšlím, jestli to můžeš pochopit, nevím, ale přemýšlel jsem už hodně--- někdy přecházím--- jindy si lehnu, ale vždy, nebo takřka vždy přemýšlím. –

– Ach, – zašeptala jsem, – to já náhodou chápu…… –

– Skutečně? – řekl ztichlým hlasem, byl náhle skoro smutný, ve vousech neměl výjimečně nic, otevřel cukřenku a sáhl si pro další kostku cukru, kterou začal teskně sát……. a já jsem pocítila – zcela jako by se mi něco hnulo pod srdcem – já jsem náhle pocítila, že se mě zmocňuje nadšení, že se přímo rozplývám tím svatým stavem dvou, kteří se chápou. Tím myslím ji, která chápe jeho a jeho, který je chápán…… Ano!! Tak to má být! Tak je to správné, tak to má být!

Tykadla duše!!!! To niterné!!!! Jaká nádhera!! Jaká mravnost!!!!

Odkašlala jsem si dojetím. Naklonil se ke mně, něžně vzal do své ruky mou a pohrávaje si s mými prsty, po krátké zamyšlené chvíli řekl:
– Jestlipak jsi pochopila, proč jsem se tě ptal, zdali ti nepřipomínám medvěda?
– Tuším to, – řekla jsem pro jistotu.
– Skutečně? – zvolal a vzhlédl zpod kosmatého obočí. – A promineš mi to?
– Cože? – zakoktala jsem.
– Ty přece víš, a chápeš, – řekl, – ty mi tedy zajisté promineš, že jsem ti doposud tajil tu, která mě nazývala svým medvědem……
– Cože? – povídám.
Vstal, zasunul ruce do kapes a počal přecházet sem a tam, hned se zastavil, něco pro sebe zamumlal, hned přecházel dál, posléze přistoupil k oknu a zahleděl se chmurně do mrazivé noci……
– Nechci ti nic tajit, – řekl konečně. – Každý muž je… a každá žena je taky…… ty víš, co míním…… a já jsem měl donedávna milenku — velice krásnou, a navíc oproti tobě — velice mladou milenku……, milenku jako obrázek. Chápeš to?
– Ano, – povídám.
– Nu…… – řekl, ale hlas se mu zadrhl, obrátil ke mně konečně tvář, upřel na mne slzami se zalévající oči, – ty jsi skutečně inteligentní. Skutečně. A já – abych tak řekl – nemá smyslu, aby se profesor zahazoval se služkou…… to ne…… A já se cítím poněkud profesorem, i když si myslím, že jsem poměrně věcný a skromný…… a ona? Raději toho nechám, protože skutečně nemá smyslu, aby se profesor zahazoval se služkou. Řekl to mimochodem Nietzsche. –
– Co to je? – povídám.
– To je, – řekl a posadil se, – … takový… Prostě, on psal, víš?
– To je zajímavé, – řekla jsem a naše ruce se spojily v dlouhém stisku.
– A teď jsme u věci, samé, – řekl Ing. Čert. – Viď, že bys chtěla kajak?
– Kajak je odjakživa můj sen, – povídám.
Chvíli přemáhal dojetí. Pak řekl: – Tak ji vidíš. A já jí ho mám vrátit. – Jemně povídám: – Odporné. –
Vřele mi stiskl rámě. – Tak, ano tak, – řekl. – Ty jsi skutečně něco víc než žena. –
– V to stále doufám, – povídám.
– A já jí mám teď ten kajak vrátit, – řekl. – Já jí mám vrátit ten kajak! –
Začínali jsme oba plakat.
– A ona, vidíš, – řekl, – Já jsem ten kajak opravil. Zalepil. Vyztužil. Nalakoval. Víš, že jsem nadaný technik. Vyztužil jsem jí ten kajak a zalepil jsem v něm takovouhle díru. –
Ukázal zaťatou pěst.
– Děsné, – řekla jsem.
– Opravil jsem jí kajak, – řekl a suše zavzlykal. – Já že jí ho mám vracet? Mám ho vracet? Řekni sama. Má právo to po mně chtít?
– To nemá, – řekla jsem.
– Však já jí ho taky nevrátím, – řekl Ing. Čert, otřel si oči, vousy, vstal a jal se znovu přecházet, zastavil se u okna a chvílemi bubnoval prsty do oroseného skla.
– Ano, ano, – zamumlal temně.
– Ano, ano, – povídám.
Zadívali jsme se na sebe s něžnými úsměvy. Řekl: – A přitom ona má bohatého milence. Všechno jsem si zjistil. Ona má víc než já! –
– To by člověk nevěřil – řekla jsem.
Přistoupil ke mně a stiskl mi vděčně konečky prstů.
– Já jsem jí ten kajak opravil, já jsem ji v něm vozil po volném, širém moři, – řekl, – ale teď ti něco povím, co nikdo neví, co jsem nikdy nikomu nesvěřil, chceš?
– Ano! – zvolala jsem.
Hlasem tichým, leč plným hněvu zašeptal: – Víš, proč ten kajak chce? Víš, proč mi ho chce brát? Ačkoliv mi ho půjčila a ačkoliv víš, co jsem pro ni udělal, že jsem ji vozil… víš, proč to všecko tak je? Protože ona jekoketa!!! – Koketa?– zvolala jsem. – Jak ses ty mohl zahodit s koketou?
– Byl jsem mladý, – řekl. – Odpusť mi to. Byl jsem mladý a ona měla svou sexuální přitažlivost. Jezdila se mnou vždycky autostopem, nedal jsem jí na cestu nikdy ani haléř, myslel jsem si, jsi koketa, ať tě někdo sveze zdarma. Nemám pravdu?
– Máš, – řekla jsem.
– A teď chce kajak, – řekl. – Já jsem ho vysmolil, kromě toho, že ho vyztužil, vylepil a nalakoval. A opravil. –
– Víš co? – zvolala jsem, – já zítra upeču husu!
Chvíli jsme mlčeli, ale naše oči se do sebe vpíjely…… Jak ty se do sebe vpíjely! ach, jak se ty naše zraky spojily…… to se nedá v románku, který zde píši …… to se nedá vyslovit…………………………………………………………………………………………
– A zelí? – zeptal se.
– Zelí, – povídám.
– Knedlík? – zašeptal, hlas se mu chvěl.
– Ano, – zašeptala jsem, – lehoučký, měkoučký, …………
Zmocnilo se mě štěstí…………………………………
– Smím tě o něco poprosit? – řekl po dlouhé, tiché chvíli. –
– Chtěl bych teď, v tuto hodinu svého života, nějakou hudbu ------ chtěl bych se oddat tónům houslí…………
Vyskočila jsem, gramofonová deska se zvolna roztočila ------
a my…… dva šťastní milenci---dva snoubenci---my jsme dlouho do noci naslouchali vášnivým poryvům čardáše……………
Ach, lásky mládí……… Kdopak ví o vaší kráse……… Když se taková láska mládí vrátí -----Ne ne ne……… Klid………
Zmocňuje se mě tesknice………

A hlavně pochopení.
Bez pochopení je každý z nás pouhá koketa.
Bohužel, bohužel. Musím se věnovati příběhu, musím se zaobírat vážnějšími a pochmurnějšími věcmi, než vítězstvím Lásky, té mocné vládkyně………
Ing. Čert přišel oděn svátečně – měl kravatu – sice starou a bavlněnou s otřepenými okraji, přece jen však kravatu – a mne hned píchlo u srdce, neboť mne hned napadlo, jestli mi nechce vyznat lásku…, jestli mě nechce požádat, abychom spojili své osudy, svou samotu. A tak – ve výstřihu něco zeleně – jsem odklopila víko mísy s upečenou, rozpůlenou husou a zeptala jsem se, kterou čtvrtku raději, jestli přední nebo zadní?
– Dej mi celou tu půlku, – řekl dobrotivě. – Já teď sám nevím.
Zelí mi dej hodně. Šťávy taky hodně. Přihoď tam tenhleten škvareček. Knedlíky si budu brát sám. –
Za okny dul severák – svíce plápolaly jako na oltáři, modrý ubrus – kobalt – odrážel bělost vosku i zlato plaménků – a my jsme mlčky večeřeli. Ano, mlčky, ano, ano. Už už mne začínalo prostupovat bolestné poznání, že na mne Ing. Čert načisto zapomněl, už mi přestávalo chutnat, když vtom!!!!! Ach, na to když si vzpomenu!
Odhodil zprudka poslední ohlodanou kůstku do talíře, otřev si jen ledabyle dlaní zamaštěná vousiska, vrhl se Ing. Čert ke mně, vyrazil mi z ruky vidličku a převrátiv několik mís mezi padáním a třeskem nádobí mne vášnivě zlíbal!
Ach.
Ach ach.
Ach ach ach.
Polibky – hotové řeřavé uhlí! A hřích! Ano – bohudíky – je to hřích, který se nás zmocňuje bronzovými pažemi, ovíjí se jako had hroznýš, stahuje hrdlo--- kalí krk ---a vše se zúžuje na pánské rety…… ohnivě ruměnné rety Ing. Čerta………

Co platno, musím psát dál…… Ale jaképak to je, prosím, potěšení? Jakápak rozkoš? Jakýpak hřích, sedět a psát písmena?
A co víc – a to je nejhorší, to je to nejsmutnější – taková dáma, která je nutkána ke psaní, tak činí v podstatě z nedostatku lásky, protože nemá jiné potěšení, protože není milována ---ano.
Kdežto páni píší hlavně tehdy, když milováni jsou, když o ně pečuje milující ruka, nachystá jim večeři, že ano--- to se to potom píše!
Ale já? Sedím zcela sama na svém sofa u maličkého stolečku a jak se nakonec ukáže--- bude to překvapení--- činím tak skutečně jen proto, že…… že opravdu ……………

Pánové!
Mějte slitování! Omluvte mé umělecké sklony! Jsou pouhou ná­hražkou za šťastný rodinný život!!

Ano, ano, mé dámy, vyprávím dál:
---------- a mezi padáním a třeskem nádobí mne vášnivě zlíbal.

– Ty jedna! – pravil posléze a zahrozil mi malinkým prstíčkem. –
– Já jsem se do tebe dneska přece jen zamiloval! –
To se mne dotklo. Přece jen! Na chviličku jsem byla nevrlá, malinko se zkřivily mé jinak pravidelné rysy, moje plná postava poklesla – ale co to tady zase plácám! Co si to já zas vymýšlím! Já snad tvořím, či co!!!! Vždyť to není pravda!!! Mé vrtochy jsou někdy nesnesitelné – a mě přece tehdy nevrlost přešla hned, v ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že – přece jen nepřece jen –mi Ing. Čert vyznal lásku a to je to hlavní!!!!
Smetla jsem tedy s milým, domáckým úsměvem rozbité mísy, rozsypané kůstky, drobinky zelí a zbylé knedlíky, ale když jsem chtěla odnést plnou lopatku těchto zbytečků do koše, zvolal Ing. Čert: – Snad to nechceš vyhodit? –
– To bude manžel, – pomyslela jsem si, ale naoko jsem řekla: – Vždyť to bylo na podlaze, Bohouši! –
– U tebe se přece dá z podlahy jíst! – zvolal Čert horoucně a na důkaz svých slov usedl na koberec a ne­jenže vyjedl všecko z lopatičky, on dokonce sesbíral ostatní kousky potravy, které ještě na koberci tu a tam ležely, vsouval je malinkým prstíčkem do neviditelné hubinky, zatímco se jeho smolné vousy hypnoticky pohybovaly, jako by samy sebou žily, jakoby to byly vousy samy o sobě --- vousí přízrak --- půlnoční mámení.
Něco křuplo, ne poprvé, křupalo to neustále, ale já jsem se teprve nyní protrhla ze snění.
– Pozor, sklo!!! – vykřikla jsem zděšeně, – Bohouši — proboha! Vždyť na lopatičce byla spousta střepů a nyní, jak vidím, tam není jediný!!!!!
– Sklo? – zasmál se Bohouš prsním hlasem. – To myslíš vážně? Ty myslíš vážně, že nějaké sklo může uškodit muži jako jsem já???
Chápete, jak mi bylo? …………………
Ach, ach ………………….

Kapitola 3.

Jak dlouho já už jsem neměla svatbu! Ani nepamatuju!
Schodiště nahoru okolo kanceláří, kde slibně páchne inkoust, další schodiště nahoru --- stále jen a jen schody, vedoucí k nebesům – k těm velikým a velebným dveřím s velikou, naleštěnou klikou —– a vedle ta nekompromisní cedulka, ten vznešený nápis:

SVATEBNÍ SÍŇ.

Kdybych byla básnířkou, vlály by v mých verších závojíky a třpytila se ve slunci vycíděná vozidla, ozdobená stužkami, myrtou a tak podobně a před radničním vchodem by stály jako ve skutečnosti hejna milovníků svateb, kteří se vždy znovu zastaví, vždy znovu ochutnají tuto sváteční chvíli ve svých často již zevšednělých dnech…… Ano, ano. Vždy se zastaví, pokašlávají, tlumeně hovoří a vtom blik! blik! fotografové fotografují, neboť ze dveří úřadu již vychází nevěsta – a houfy zatají dech, je ticho jako o velké mši – a nevěsta se zářivě usmívá, ženich se zářivě usmívá, všichni se zářivě usmívají, je to samý lesk a jas – a proč se všichni usmívají, prosím? Proč to všechno?

Protože vzdávají hold dámě v kloboučku, dámě s prstenem, která pevně svírá paži svého chotě! Všichni jí vzdávají hold, protože vede nad svým ženichem jedna nula – vzal si ji, vede si ji, má ji!!!!!!!

A to bych já, být básnířkou, vtělila v rýmy……

Neboť aspoň mně je známo, že dáma, ať je to hotová Kleopatra, když nevlastní průběhem času razítko na jednoho či více manželů, nemá na světě co očekávat!!!!

Co by bylo z Kleopatry bez Antonia? Jaký skandál by byla chtěla vyvolat jako osamělá dáma? Ani pes by po ní neštěkl – ale s Antoniem chytla slinu a historické okamžiky vznikaly jen tak samy od sebe, jeden historický okamžik stíhal druhý……
Ano. Kdyby byla Kleopatra nechala padnout Kartágo dejme tomu pro svoji přítelkyni – jako třeba já mám přítelkyni Miriam – všichni by se jí vysmáli, potupili ji a pokořili, ale takto sami císařové a historikové jí vzdávají hold a i když ji částečně všichni pomlouvají, přece jen, dámy, přece jen si v těch všech řečech sedí Kleopatra jako hrozinka uprostřed koláče!

/Slyšela jsem – to jen tak mimochodem – že s tím svým Antoniem žila na divoko. … Taková omáčka, správně okořeněná, kouří se z ní, vychlazená brusinka, hlt dobrého vína – to je jediné, co uznávám na divoko! Jinak nic! /

Dámy!

Manžel! ............................................................... Manžel!!!!

Slyšíte to slovo? To už není slovo, to je přímo hodokvas!
Stačí manžel – a nic víc – a dáma už zde nestojí jako kůl v plotě, nestojí zde už celá vystrašená a neohlíží se bázlivě po vyvdaných sousedkách – ne! Hrdě se vypne, neztrácí čas zbytečným žertováním, zbytečnou sympatií ke kdekomu!

Kdežto samotná dáma bez razítka, bez prstenu, bez hudby?????
Krčí se ve škvíře pootevřených dveří, aby nikdo neviděl, jak si běží kupovat mlíko, jak si čistí boty – to vše pouze pro sebe!!! Zatímco vdaná dáma kupuje mlíko a čistí boty manželovi, a to je ten rozdíl!!!! To je to pravé! Nedělá nic ze zištnosti ve svůj vlastní prospěch, naopak, dělá takřka vše ve svůj neprospěch a tak ukazuje svou jemnou a citlivou povahu! Stará se, až zestará, a když ji dejme tomu nakonec ten manžel opustí, díky její péči jen kvete, košilka se mu svítí pod oholeným, pevným podbradkem…… a to je krásné.
Tuto morální výši nikdy nedosáhne dáma, která zbyla na ocet! Nikdy! A kromě toho zatrpkne!
Zde je ponaučení: dáma není hej počkej. Dáma se nezrodila proto, aby pozorovala svůj pupek jako Buddha. Aby probádala taje svého já. Co je dámě do jejího já? Nic! Páni – to je něco jiného. Sami pro sebe si žijí, sami o sobě si hloubají, opíjejí se v hospodách pivem – což všechno by bylo nepřirozené, ano, zvrácené, kdyby to činily dámy! Představme si plnou hospodu špinavých a hulákajících dam, které si prolévají hrdla, tisknou se k sobě, líbají se a fackují – bože! Ta hrůza!
Z toho je přece nejlépe patrno, že dáma nemá tu kapičku božství, pro kterou je možno prominouti vše………
A jestli to nestačí, dovoluji si připomenout, že páni se rádi navzájem ozdobují vyznamenáními, která se lesknou a kterým dáma ani za mák nerozumí! Proč se ozdobují???
Proč proč proč?!! Zase totéž téma! Dáma by nedokázala vrážet druhé dámě dýku, šavli či bajonet do břicha, nemá k tomu odvahy, nemá k tomu síly, má komplexy – kdežto páni ne a co je svět světem vrážejí do sebe navzájem ostré předměty, navzájem se za to vyznamenávají a píší silné svazky o tak zvaných bitvách, což bývá většinou v nějaké zemi s nějakým obyvatelstvem, kde se tato nádherná podívaná odehrává od nepaměti……
Jakou roli v tom hraje dáma?! Ale božínku – cídí pánům meče, ošetřuje jim rány, je vždycky hodná a laskavá a vlídná, žehlí jim košile, dýchá na ně – a vždycky znovu nakonec pána posílá tam, kam mu káže jeho mysl a nikdy, opakuji nikdy! nic nekritizuje!!!! Jenom pláče………
A tak to pořád pěkně klape – a ať si na mně někdo přijde s rovnoprávností dam nebo nakonec s argumenty proti vdavekchtivosti!
To považuji za cynismus, za cynismus, ano. Neboť páni bez dam by se vzájemně píchali, škrtili a uráželi celí zválení, zmačkaní, bez knoflíků, bosi – kde by pak zůstala civilizace? Aha????
To nikoho nenapadlo, že ano. Ale mně, dámu vdavekchtivou, dámu s rozhledem, to napadlo!

Já vidím svým duševním zrakem pány samy o sobě, jak kolem sebe rozhazují špačky cigaret, jak se zakrývají houněmi, nemytí, bez půvabu – a proto vyhlašuji konec všem plácanicím o nějaké rovnoprávnosti! Pak by museli být rovnoprávní i páni, chudinky, miláčkové moji –––– vousíky vyrostlé, pohublí – samá uzenina –, opilí, obhroublí, chlapečkové moji ……………

Ale nesmím tolik přemýšlet. Myšlenky jsou dobré leda pro karbonáře, ale k vlastní záhubě ať si pracují sebevrazi – já ne.
A moje přítelkyně Miriam taky ne.
My často spolu sedíme, my nesedíme, my se válíme, povalujeme, srkáme sladké likéry a lakujeme si nehty a hovoříme – o čem?
Samozřejmě o lásce!!!
Netvrdím, že bychom to dělaly pokaždé se stejnou chutí – ale nedá se nic dělat……
Když se totiž počnou spolu dvě dámy sdružovat, začnou být pánové ihned podezíraví. Dobře totiž vědí – a napsali o tom kolik učených knih!!! Jedni je napsali, druzí je čtou – a tak všichni dohromady dobře vědí, že dámy se navzájem pozorují vlhkýma očima – něco jako zvířata v zvěřinci – tisknou se k sobě a kdoví, kdoví co by nevyváděly, kdyby nebyly pod dohledem!!!!!
Jedna horší a tajemnější než druhá – to by byl konec všeho, to by nebyla legrace!

A tak se nelze divit, že se jen a jen válíme po sofa, srkáme likéry a lakujeme si nehty, a když se nás potom kterýkoliv pán zeptá, jak to že se spolu sdružujeme, proč že to? Odpovídáme podle pravdy: protože se válíme po sofa atakdále. – a pán ihned okřeje, a i když se ošklíbá, dělá to ze samé radosti, že to věděl předem a je v dobré náladě!!!

Já sice někdy navrhuju – jsem už tak trochu nemorální, jak jsem doznala – své přítelkyni Miriam: – Pojď, prolistujeme spolu jízdní řád! –
Ale ona srká likér a nechce.
Nebo řeknu: – Tak alespoň zavoláme na nějaké ministerstvo, z čeho se skládá telefon? Oni nám to řeknou, jsou tam jenom páni! –
Ale ani to nechce, mává odmítavě rukou vysoko nad hlavou, že nebýt dámou, může být od hodiny Maratem a říká:
– Ne a ne a ne! A dej mi pokoj! –
Jsem na ni hrdá, na svou přítelkyni Miriam nejen proto, jak vytrvale se oddává užitečným a dámám prospěšným věcem a nejen proto, jak se umí provalovat v nedbalkách a nosem vypouštět dým papirosy /a to se umí provalovat a ta umí vypouštět nosem dým papirosy!!!/, ale také a takřka hlavně proto, že má odpověď vždycky pohotově, jako ten Hamlet, jak byl připraven………
Takže když ku příkladu řeknu, srkajíc:
– Drahá, snad jsem se zamilovala, – odpoví bez váhání:
– Já taky! – tak hladkým a svěžím hlasem, že začnu hned žadonit:
– Do koho? Řekni, do koho! –
Pokrčí rameny a odpoví: – To ještě přesně nevím. –
A nalakuje si další nehet a pak se tomu perlivě smějeme a vypadáme mile…………………………………………………………
Jak my vypadáme mile a rozkošně!!!!!

Není divu, že jsem se jí svěřila se svojí novou láskou……
Dlouze mne pozorovala, zahalila se až po krk do hedvábného župánku a posléze se mne zeptala:
– A co na to říká naše společná kartářka?
To je odpověď, hodná pravé dámy!!!!
A tak tedy – byl mlhavý a zasmušilý den – jsme s mou přítelkyní Miriam běžely rychlým krokem k příbytku naší společné kartářky, aby mi vyložila podle skutečné a ne pouze zdánlivé pravdy, jak to se mnou ing. Čert myslí, jestli to mám brát vážně, jestli mám nebo nemám začít uvažovat o zelených snítkách, o salátech, o omáčkách, o masech – a hlavně o dortu----dortíčku, ach, dortu……

Skládá se z lístkového těsta – samé máslo, samé chřupání – a pak něco rybízové zavařeniny ----a šlehačka, která zdobí krém, delikátní krém… oříšky, říznuté rumem, kakao, říznuté vodkou, čokoláda, pojená se žloutkem a koňáčkem…… vůně vanilky…… cukrový poprašek…… a sněhobílé ubrousky již již třísní mlsné, milující rety ženicha-----------smích ------------přejezení --------- kombinované kávou a štamprlátky--------- dusné odpoledne --------stažené žaluzie ---------dvě milující se srdce a gramofon. Ano.

Naše společná kartářka mi již třikrát vyložila, že se vdám a vždycky jsem se vdala. Věřím jí naprosto. Totiž – věřila jsem jí naprosto toho mlhavého, toho pošmourného předjarního dne, kdy jsme zasedly ke stolečku a já jsem levou rukou, která se chvěla, sejmula tři hromádky.
Řekla jsem: – Jde mi o sen, jde mi o lásku, která je hluboko ve mně …
– Já chápu, já chápu, – zamumlala kartářka a její silný, bledý kocour mě při jejích slovech pozoroval tak pronikavě, ano pichlavě, až mi šel mráz po zádech………
Taky moje přítelkyně Miriam se náhle rozechvěla. Ačkoliv bývá jindy klidná, projevila rozechvělost – zřejmý instinkt přítelkyně – rozčileně pozorovala karetní obrázky, které s osudným šustotem dopadaly na sametem potažený stolek a pod rukou naší kartářky se začaly seskupovat v obrazce, které pokaždé znovu vzněcují mou mysl…………
Ale k mému úžasu a nemilému překvapení nezačala tentokrát kartářka vlídně pokyvovat hlavou, jak bývá jejím zvykem, kdykoliv mi vykládá karty, ani mi nepoklepala mateřsky a laskavě na předloktí a neřekla: – Milánku – je tady svatba, – ne, nic takového.

Naklonila se nad stůl a něco pro sebe nesrozumitelně zamumlala.

– Co to povídáte? – povídám nervózně.

– Mlč, nech ji, neruš ji! – zašeptala moje přítelkyně Miriam a upřela na mne varovný pohled. Chtěla jsem se společensky pousmát, když vtom bledý a silný kocour vedle mne zaprskal, zje­žil se a kartářka k nám zvedla strachem zkřivenou tvář.
– Madam, – řekla mi temně, – slyšíte to zvíře? – Madam, kolem vás je něco strašného, černé síly------ věřte, že nebýt kartářka, mohu být od hodiny jasnovidka, madam……
Kocour opět zaprskal a odkradl se pod židli do kouta.
– Vidíte? – pokračovala kartářka, – můj Pepi pozná vše… Vy sice zvítězíte, ale utrpíte těžké ztráty ----- Vidím zde něco jako veliké těleso --- vidím zde něco jako veliké těleso, bůh mne netrestej madam, vypadá to na pytel hrozinek ------ Ano, ano, je to sladké --- jsou to hrozinky….. Madam, já vás varuji! –
Kocour pod židlí hlasitě vymňoukl, upřel na mne oči.
– Nechce ten kocour na bedýnku? – řekla jsem rozrušeně. – Má takový pohled, jako kdyby…….
– No dovolte,– řekla kartářka nedůtklivým hlasem, – můj kocour nechce na žádnou bedýnku, nýbrž se mnou duchovně spolupracuje. –
Její tón mi nebyl po chuti.
– Nono, – povídám, – jen abych na vás neposlala svého budoucího manžela!
– Vy a manžela? – zachechtala se nepříčetně kartářka a jak vyslovila tato slova, ozvalo se zapraskání jako ve staré legendě, my jsme všechny tři zbledly hrůzou a všechny tři jsme se k sobě přivinuly, objímajíce se ledovýma rukama…………
– Co to bylo ? – zašeptala jsem.
– Raději se netažte,– zachroptěla kartářka, vyňala ze šuplíku kádinku, kde, jak vím, přechovává čerstvě svěcenou vodu, prudkým trhnutím kádinku odzátkovala a její obsah vychrstla do místnosti.
V ten okamžik se mi zdálo, že vidím mizející plnovous svého milence.
– Bohouši ! – zvolala jsem pronikavě.
– Ještě mi ho sem přivolávejte ! – vykřikla na mne kartářka. – Ještě mi ho sem volejte! Ještě ať mi tu v noci straší! –
– Můj nastávající manžel nestraší! – zvolala jsem a vyskočila od stolečku.
– To si ještě řekneme! – křičela stále hlasitěji kartářka a já, já, která se jen tak pro nic nerozčílím, jsem jí vmetla do tváře: – A ten váš kocour silně páchne! –
A s těmi slovy jsem rozhněvaně odešla, provázena svou přítelkyní Miriam, vzlykající do bělostného kapesníčku….

Kapitola 4.

– Ach ta realita, ta realita……
– Jak mne to tíží, oč lépe by bylo vymýšlet si příjemný, pěkný příběh, jak se dva vzali…
Zabořila jsem hlavu do polštářů ve své postýlce, abych poněkud soustředila a uklidnila rozháranou mysl…. Marně jsem se však pokoušela usnout, kartářčina slova mi tanula na mysli……
– Hrozinky?
Zachvěla jsem se zimomřivě, pot na mně vyvstal ve velkých krůpějích. Cožpak jsem nějaký morfinik či alkoholik, aby na mne doléhaly seschlé a nasládlé vůně cizích plodin s tím jejich záhrobním, tesklivým třpytem?

– Ne, – zvolala jsem. – Dost!
Oblékla jsem si veselé pyžamo s bílou mašlí pod krkem, nalila si skleničku likéru a jednou sprškou kolínské jsem poprášila vlas. Tu mi vozíval jeden pán. Byl z našeho domu. Pak se odstěhovali. Avšak kolínská zde nadále na mne významně a s tajuplnými lesky shlíží i s úsměvem sfingy jako symbol nových nadějí……
Napůl jsem ulehla, napůl usedla na lože a začala uvažovat.
Zaprvé: mám ráda pořádek a uplatnění svých nevšedních vlastností.
Zadruhé: do své kaše si foukat nenechám, tím méně předpovědí nějaké věčně podnapilé baby i s tím jejím kocourem tlouštíkem.
Zatřetí: co by znamenaly ty její seřazené obrázky, nebýt ku příkladu mé schopnosti starat se o manžela a dělat mu pomyšlení?
Moje povaha uvedla vždy znovu osud do chodu! Ano!

Není to tak úplně pravda, co jsem napsala. Chtěla bych mezi vámi a sebou uzavřít dohodu: že vždycky řeknu vše, co se mi chce říct a pak že to opět popřu. Pánové, dělá se to tak všeobecně – a popsat duševní hnutí není jen tak! Spoléhám na vaši velkodušnou mysl, že pochopíte další řádky – neboť mně nebylo tak hej, jak svrchu popsáno.
Mohu zajisté zastírat pravý stav věci popisem svého pyžama i hodnotou své kolínské, ale pravda? Kdepak nám zůstala? Neboť tam, kde chybí duch – a ten mi chybí – a zdravý rozum – ten také – se uchylujeme k popisům niterných nutkání, do kterých nikomu nic není, alespoň mně je úplně fuk, když si na mně někdo přijde s podobnými hnutími, jako bych neměla svého dost, božíčku!
Ne, ne, mně nebylo do skoku. Odmítala jsem děsivou vidinu hrozinek – ale přesto jsem pocítila, že běží o případ plný háčků, záludů, ano, mysterie……
Utěšovala jsem se samozřejmě myšlenkou: což láska není mysteriem?
Ale to byla pitomost, to uznávám…. Převalovala jsem se z boku na bok, dávno už jezdily mlékařské vozy a harašily konvice na chodnících dole--- a já jsem teprve tehdy upadla konečně v ten blažený stav spánku….
Blažený, řekla jsem???? Nesmysl!
Začala jsem totiž snít strašný sen…………………………

Viděla jsem Ing. Čerta jako buldozeristu na buldozeru, který — jen tak ležérně a halabala oděn v montérky s čepicí na jednom oku, s vousem vesele se vlnícím, s rukama pevně svírajícíma volant — ze země vyhrabává a před sebou tlačí hrůznou hromadu hříšných, kvílejících duší……
Že jsou to hříšné duše jsem v tom snu nepoznala hned, vlastně jsem vůbec neuvažovala, nač se to dívám, protože jsem ihned začala věnovat všecku svou pozornost prádlu. Ano, všecky ty kňučící bytosti byly s odpuštěním napůl nahaté, a bosaté, všechny oděny do pouhého, a to dosti nemravného prádla, prádla, které bych sama chtěla mít, to doznávám. Kupříkladu duše jedné pěkné, tlusté paní měla navlečeno prádélko ohnivě červeného odstínu, kalhotky sešity ze samých jakoby čerstvě uvitých růží--- mezi nimi jen tílkp--- k tomu kanýrky--- že jsem z té parády nemohla oči spustit a jen jsem si říkala:
— U všech všudy, proč se tahle pěkná paní v tak pěkných kalhotkách nechá takhle ošklivě vyvalovat tím buldozeristou po zemi, to je mi divné?!
A hned vedle byl pán – také v prádélku – na zadnici vyšitou kyticí lučních kvítků – něco jako v orientě – nu což, sen je sen, já jsem si sny nevymyslela, já za nic nemohu, mně ať nikdo nic nezazlívá…… Sen, to je funkce podvědomí, to je uznáváno všeobecně, že ano, a já mám taky podvědomí, náhodou to vím. To mi řekl jeden pán, ne ten z našeho domu, jiný ---- ten vždycky říkával, že mám silné podvědomí………

A já jsem hleděla a pořád jsem hleděla, nevědouce sama nač, já jsem dokonce jaksi, jak už to ve snách bývá, nějak příliš nevnímala, že ten buldozerista je můj Bohouš – když vtom najednou slyším hlas / příjemný baryton /, který mi lichotivě, jemně povídá: – Madam, to, co vidíte, to jsou duše hříšníků; co vy na to? –
Nevěděla jsem, kdo to na mne mluví, ani jsem nikoho neviděla, ani jsem se nezalekla, nýbrž povídám lehce:
– To se podívejme! –
A příjemně jsem se zasmála – když vtom!!!!!!!
Na to když si vzpomenu!!!!!!!!
Ten úlek!!!!!!!
Když vtom vidím, že jedna z těch hříšných duší dámského pokolení má na sobě tytéž kalhotky, které mám já! Jsou fialové, s malilinkou mašličkou a k tomu kombinátko – samá krajka – a zase mašlička – dole takové zoubečky – radost se podívat……
A ty ramínka! A ty faldíčky pod poprsím! A tak jsem se s hrůzou odtrhla od toho prádélka a začala jsem sledovat fysiognomii té dámy – ručičky mohly být moje – krček také – ale obličej, obličej jsem neviděla, ta dáma se válela s těmi ostatními dušemi, až lítala hlína.
Vykřikla jsem, aby si mne Bohouš povšimnul z toho svého místa za volantem a abych se ho mohla zeptat, co to znamená; případně ho požádat – pakli jsem byla já ta dáma – aby mne tak neválel, ale on nic, ani se neohlédl, jen ty vousy vidím, jak vlají ve větru --- a v tom zase slyším ten příjemný baryton, který mi povídá: – Copak tak křičíte, madam? Na znamení zvonku budete totiž zatracena! Hahaha!!!! –
A já povídám: – Jak to, na znamení zvonku? Jakého zvonku? –
Ale vtom se již ozvalo zvonění, silné a strašlivé, všechna ta nahá stehýnka a ta prádélka propukla v ohlušující jekot ----- a já jsem se probudila vyzváněním telefonu, který vyzváněl a vyzváněl…
Vyskočila jsem rovnýma nohama z postele a zadržujíc vzlyky, s rozpuštěným vlasem a rozevlátým šatem jsem se chopila sluchátka.
– Kdo to je? – povídám.
– Kdo asi myslíš? – zeptal se ten trochu mastný, mně už nade vše drahý hlas. Ano, byl to Ing. Čert.
– Ach, ach! – řekla jsem. – Proč já raději nejsem povrchní! –
– Mohl bych hned k tobě přijít? – zeptal se tiše. Blahodárná vláha sálala z jeho hlasu.
– Přijď! – zvolala jsem, spěšně jsem zavěsila, spěšně jsem dala všechno do pořádku, natáhla na sebe svůj ranní župánek, dobré kvality – upravila karafiáty ve váze – a už zde byl Ing. Čert! On snad ani nešel, snad letěl!!!!!

Ach, ta křídla lásky!!!!!!!!

Odložil kabát a pátravě se na mne zadíval.
– Tys plakala? – zeptal se.
– Ano, – povídám, – jaký mně se zdál hrozný sen! –
Jemně se dotkl mých vlasů.
– To proto, že jsi zajímavá žena, – řekl vážně. – Víš, proč jsem přišel? Protože bez tebe nemohu žít. Nemáš tady něco k jídlu? –
– Mám! – zvolala jsem radostně, slzy mi oschly, kapesník odletěl do kouta, vyskočila jsem a za ruku jsem ho táhla do kuchyně, zcela jsem zapomněla na zlý sen, protože kuchyně zde zářila v plné své kráse s poličkami a kořeními a s kotlíky a ubrusem a sněhobílou lednicí a s Ing. Čertem po boku!!!! Dýchla na mne opět krása a štěstí života – otevřela jsem lednici a příjemný chlad ovanul naše rozpálené líce.
– Copak je tohle? – řekl Ing. Čert a ukázal malinkým prstíčkem.
– To je, – povídám, – biftek. –
– Výborně, – řekl. – A tohle? –
– To jsou vajíčka, – povídám. – Pět kusů. –
– Dobrá, – řekl. – Prosil bych je na špeku. A copak je tohle? –
– To je, – povídám, – nějaký zapomenutý sáček… Věř mi, sama nevím, co v něm může být. Jsem tak trošku roztržitá. –
A nahlédla jsem do pytlíku, který byl zastrčen vzadu. Byly tam hrozinky.
– Jsou to hrozinky, – povídám. Skutečnost je skutečnost. Zatloukat se nemá.
– Cože? – zachroptěl Ing. Čert v odpověď.
Ulekaně jsem se po něm ohlédla. Ach, jaká strašná změna se to stala s jeho jindy tak mírnou tváří! Jeho pomněnkové oči zazelenaly, sršely z nich jiskřivé, smaragdové blesky – na ušních boltcích, přísahám, – vyskakovaly tytéž zlověstné jiskry, které se s praskotem rozskakovaly nad kobercem! A hubinka? Ty ruměnné rtíky zcela zfialověly, zakřivily se jako krutá turecká šavle a navíc se celou kuchyní začal vlnit strašlivý nažloutlý sirný kouř…… /
– Bohouši, co je s tebou? – vykřikla jsem zděšeně.
Avšak k mé hrůze místo milé a slušné odpovědi zařval Ing. Čert chraptivě:
– Proč kupuješ hrozinky a vůbec nevíš, že je máš? Jak to, že nevíš, že máš doma hrozinky? Odpověz!!! –
Rozplakala jsem se. Ne, takhle jsem si své štěstí nepředstavovala……
– Jak to? – chroptěl Čert, – že máš hrozinky, které mi tajíš? Ty ženy! Ach ty ženy!!!!! Lže mi!!! Ona mne klame!!!
Neřekla mi slova!!!!
Zlomil se mu hlas, usedl na koberec a rovněž se rozplakal, takovým, s odpuštěním, zvířecím způsobem………

Ach, vy stěny mé kuchyňky! Vy jste mnoho viděly, mnoho, mnoho, a mnoho jste slyšely, mnoho, mnoho…………

A tak jsme seděli a plakali jsme a já jsem takřka již zapomínala na zelené smaragdové jiskření, když vtom mé lepší JÁ, mé nejlepší JÁ, které povětšinou uvažuje suše /chacha/,
mi náhle praví do ouška: – Jaký to muž! Nesnese plýtvání! Mělas hrozinek použít k pečení bábovky nebo dejme tomu biskupského chlebíčku, má drahá! –
A tento můj vnitřní hlas mne osvítil jako blesk černočernou noc a já jsem již v duchu dávala za pravdu svému budoucímu choti –
a tak jsem si otřela oči a zvolala jsem hlasem plným něhy:
– Já už to nikdy neudělám! –
Zadíval se na mně teskně.
– Tytyty, – řekl, zahrozil mi malinkým prstíčkem, úsměv mu pohrával po tváři, byl opravdu zcela usmířen!!!!!
– Vstaň, – povídá, – neválej se tady po koberci, jak to vypadá.
A neplač. Nejsi hezká, když pláčeš, tak neplač. –
Šosy mého župánku za mnou jen zavlály, běžela jsem se přepudrovat, upravit a již jsem byla zpět v kuchyňce, usměvavá, půvabná a milá………
Ing. Čert však nevěnoval mému příchodu pozornost. Držel v náručí osudný sáček a rychle vsouval ztvrdlé, uschlé hrozinky prstíkem do hubinky ---- nekousal je, polykal je celé – a jeho výraz ----- ne, to se nedá popsat, to se musí vidět……………
Jeho zraky zářily jako kamínky na prstýnku, ach, z pouti, hleděl do sáčku, kolik tam ještě zbývá ---- a já, já jsem ho pozorovala s rukama, sepjatýma na životě…… jako modlitba……
s hlavou, nachýlenou na stranu, s odleskem štěstí, které je to jediné pravé……… / Mně to psaní ale jde!!! Ten pán měl pravdu: Madam pište! Mně při tom psaní je ………… prostě jako při vaření!!!!
Pánové mají vždycky pravdu a s tím se nedá hnout! /

Když Ing. Čert všechno snědl, nafoukl pytlík a udělal s ním bum! o hlavu, a když z pytlíku při ráně י vypadla poslední hrozinka, poklekl a jal se bleskurychle prolézat kuchyni, dočista jako voják, šikovně jako čtveronožec – a když ji nakonec nalezl pod stolem, hned ji snědl, ani ji neofoukal z případného prachu………

Takové štěstí se těžko zapomíná, pánové………

Usmažila jsem vajíčka, opekla biftek, přidala hrášek na másle, atakdále atakdále – prostě, když Ing. Čert všechno snědl – za okny mrazivé dopoledne, řídké sněhové vlání – pohladil mě po tváři a hotovil se k odchodu.

– Budeš na mne myslet? – zašeptal, když si oblékal palčáky.
– Ano, – zašeptala jsem v jeho objetí.
– Smím zase večer přijít? Jinak bych nemohl žít, – řekl.
– Přijď, – povídám --------- a pak jsem dlouho, dlouho naslouchala, jak se jeho kroky vzdalují po schodišti
jako rozsypané korálky
mlha nad oparem v mlází
kde tušíš pohled kolouška
To ovšem nevím, proč jsem napsala.
Vypadá mi to nejspíš na báseň…
……. Pardon………

……………… a když kroky dozněly, ulehla jsem na koberec, abych neměla kam spadnout, kdybych se příliš oddávala citům, protože my dámy jsme tak nepochopitelné a tak tajemné, že nám stačí myslet na lásku, cítit ji – a často sletíme ze židle, aniž víme jak. A proto jsem tedy ihned ulehla na koberec, jelikož se znám -------- ale úsměv, který pohrával kolem mých lehce nalíčených úst, kolem mé bledé tváře barvy bleu mourant – náhle zhasl!!!!!!!!!!!!!!!

Jako bych ty peníze kradla!!!!!

Ta pěkná židle se zlacením měla ohlodané nohy s jasnou stopou jemných, tvrdých zoubků!!!!! Že nejsem lékařka stomatologické kliniky! Dívala bych se možná na věc z jiného hlediska – ale takto? Můj stoleček na líčidla, kelímky a flakonky a svíčičky – ten stoleček měl rovněž ohlodané nožky ……… a gauč???
Jen tak tak – mohl spadnout každou chvíli, neboť i jeho nožky byly ohlodány do běla!!!!!

Kapitola 5.

– Ne ne ne – neměla jsem se do toho pouštět – neměla jsem si začínat nic s tak vysloveně uměleckou činností, protože já nemám styl!!!

– Já, jakmile začnu myslet na styl – uvidím nejspíš vanilkové rohlíčky, ano a to nemá být sebebičování ani podceňování vlastního nitra ; Neboť rozvažte, prosím, sami : z téhož těsta by se dal při nedostatku citu pro styl ukroutit obyčejný veliký rohlík – a tím tedy cosi jako zlý přízrak než co jiného – kdežto ve správném stylu se to křehké těsto jen jen rozplývá na jazyku v jediném soustu, v jediném malilinkatém rohlínku .........
Posvěceno křehkostí a pomíjivostí těch milých svátečních dnů......

– Ach, vánoce, vánoce ....................................................

– Ó, Tannenbaum, ó, Tannenbaum............................................

– Zkrátka nejsem žádná Saganová. To tedy ne.
– Takže teď s úzkostí a strachem vidím se před sebou rýsovat dílko plné chmur co řekl on, co já na to, jako byste vy, páni čtenáři, mohli vyhazovat peníze za četbu pesimistických myšlenek, tlumočených k tomu beze stylu!!!!!! Dam se nebojím, dámy mají rády tesklivé příběhy a o styl jim nejde, jim jde stejně jako mně o to lepší, vyšší a krásné – kdepak na mne s nějakým uměleckým cynismem!
– Ale abych se tady nestavěla nad pány – mnoho z nich, aspoň ti nejlepší, pokud já vím, sdílí tento můj dámský názor a stejně jako já vyžadují od uměleckého dění vzlyky a drama, máchání rukama a vítězství čistoty na konci .........
– Kdepak bojovat proti dojetí! Ale zde už je háček – zrádný háček – že totiž to všechno musí nějak někam směřovat – ne nějaké plácanice šup sem šup tam – ale ideál, idol!!!!

– Tak vidíte, pánové ...... Nemám opustit svou svízelnou situaci a raději se vzdát? Samozřejmě, i mně běží o lepší příští a o šťastnou budoucnost, ale jen a jen o moji vlastní ------- A to kdoví – kdoví, jestli je to skutečně mravné ...... Nosím teď sice takřka řeholní šat – poslední dobou jej neodkládám – šat upjatý, bez konejšivých záhybů, bez ozdob – o prádélku ani nemluvě, neboť nosím košilku hrubou ........ Ano, hrubou ........
Nejsem koketa a proto doufám, že ji brzy ocení některý pán pevných mravů ................

– Nechybí mi samozřejmě to vzácné koření čistého srdce – toho neporušeného citu, ne – mně – jak jsem již řekla, chybí styl ------- no prosím, už mě to zase chytá ------ Stačí mi vzpomenout si na ty ohlodané, zničené nožičky a styl nestyl je po úvahách!!!! Jako bych ty peníze kradla!!!!!!!

..................................................................................................................................

Vyskočila jsem, chopila se telefonu a vytočila rozrušenou rukou číslo Ing. Čerta.
– Bohouši, – povídám, – někdo ohlodal v celém bytě nožky od nábytku, jako by tu měli nory nějací cizopasní hlodavci – nenasytní, žraví a nestoudní! –
– Vy ale, – řekl Ing. Čert hlasem tak neupřímným, tak nejistým, že i mne, která – bože nedej – nejsem psychologem ani v nejmenším, hned napadlo, že mezi námi něco nehraje, že mezi námi není něco v pořádku ------- ale jak už je mým zvykem, nevěnovala jsem tomu další pozornost, nýbrž jsem rozčileně dál pokračovala.
– Co si teď počnu? – povídám. – Jak mám přimět jakéhokoliv řemeslníka, aby vykonal tak podivnou opravu zvláště v dnešních časech, kdy lidem tak zjemnělo nervstvo? –
– Ve sluchátku bylo hrobové ticho – proto jsem na ně pohlédla a zůstala na ně hledět jako zhypnotisovaná – snad jsem i šilhala, moc bych za to nedala ---------- neboť celé sluchátko zeleně, slabounce světélkovalo !!!!!!!!
– Bohouši! – vykřikla jsem, – světélkuje nám sluchátko! –
– Ty jedna kuchto! – zvolal, – proč já mám snášet tvoje záchvaty? Řekni! –
– Ach, krutosti, krutosti..................................

– Moje levice nahmatala ukrytou láhev – Alash mit Rum – ze které jsem si nyní, v této těžké a pro ženu bolestné chvíli, pořádně přihnula..................................

– Vypadáš jako bůhvíjak zajímavá žena, – pokračoval Ing. Čert, – ale jsi jenom žena, rozumíš? Nožky od nábytku jsou ti smyslem života! Že se nestydíš! –
– Já se stydím, – zvolala jsem s pláčem, – a nezlob se už na mne! –
– Dobrá, – řekl už mírněji, – tak já se nebudu zlobit. Miluješ mne? Odpověz? –
– Miluji tě, – povídám.
– Tak fajn, a už mě nezdržuj, – odvětil Ing. Čert laskavě. – Nemohu bez tebe žít, ale teď už musím jít – volá mě šéf. –
Vtom vyskočila ze sluchátka nová smaragdově jiskřící jiskra.
– Proboha? – povídám a pláču, – proč z toho sluchátka zase vyskočila jiskra? –
– Tak ty nedáš pokoj? – Ty mě budeš neustále trýznit? – vykřikl Ing. Čert a ----------- zavěsil -----------
Ach to srdce! To srdce!! Kéž jsem nikdy neměla srdce!!!!!!!

Znovu jsem si přihnula – dovrávorala jsem, zdrcena bolestí i hrubstvím svého miláčka – k sofa, ale slza již již hrozila smáčet mé polštářky, proto jsem raději znovu ulehla na koberec ……… za okny kalné světlo – a já na břiše, plazící se jako had ………
sledujíc však bedlivě stopy drobných, jemných zoubků. Byly všude, kam oko dohlédlo, v této smutné a ztracené říši upadlých vlásenek, ztracených špendlíků, stíní a drobečků – v této posmrtné části bytového zařízení – v říši nohou od nábytku ……… které nemají s dámskými nožkami zbla společného ………
Bylo mi teskno, znovu jsem si přihnula a povídám hlasitě, neboť alkohol vykonává své na daleko mužnějších povahách: – Zvířata, vylezte ven! –
Ale bylo ticho jako v kostele, jen ohlodané dřevo zářilo jako čerstvá rakvička a já jsem dlouho a dlouho mlčky přemítala…
Ty droboučké zoubky mi něco připomínaly, něco, nad čím jsem stále více jihla – když vtom intuice prozářila mou mysl a já jsem pevnou rukou vytočila znovu Bohoušovo číslo.
– Žes ohlodal ten nábytek ty? – povídám.
– Zasmál se, a to mě rozčílilo. Falešníky nesnesu !!!
– Jdi se vycpat! – vykřikla jsem. – Sežrals mi nožičky od nábytku a teď se budeš zapírat???? – Ale, ale, – řekl Ing. Čert žoviálně. – Neřeknu ti ani slova, dokud ke mně nebudeš příjemná a vlídná! –
– To nebudu! – vykřikla jsem zuřivě ---- ano, i tak může vypadat láska, ano i ta svatební hostina může mít konec konců nějaký ten stín – a přece láska láskou zůstává ------ ale to už jsem zavěsila.

Srdce mi divoce buší a již běžím a již otvírám předpisy staré české kuchyně. Kniha je to taková – řekněme – zvláštní….. Dočteme se v ní, kterak připravovat chutně mechy i lišejníky, trávu i kůru stromovou, některé druhy kořání, také různé výhonky, ale hlavně – a to je nejdůležitější – samu vodu!!!! Kniha, řekla bych, určená především národům šetrným, myslícím prozíravě na horší časy, které vždycky znovu přicházejí v podobě cholery, moru a líté vojny ---- kniha, nebojím se to říci, přímo nepostradatelná……. Takoví, kteří na zadní kolesa nemyslí, takoví pak hynou --- ale jiní naopak vytrží a pak se třeste, nepřátelé, neboť jsme sytí, spokojení a nic nám nechybí ani v těch nejhorších časech, nýbrž naopak strouháme mrkvičku vám, kteří jste nepřežili ztrátu svého zhýralého komfortu!!!!!

Tolik o knize. Nyní k věci.
Dlouho a dlouho jsem listovala zahalená županem od hlavy k patě jako Faust, polohlasně jsem mumlala – až jsem konečně radostně vykřikla. Nalezla jsem totiž jedinečný recept, který mi nyní měl splnit neocenitelnou službu svědectví ...... Původně se vyráběl jako náhražka potravy – jakási starobylá žvýkací guma – k jejíž výrobě je zapotřebí jen něco mazlavého jílu a něco arabské gumy. Chuti se přidávají podle majetkových možností. Vše se delší dobu za stálého míchání povaří a za tepla se podává hostům. Mají dost v malé chvíli ......

Jíloviště je nedaleko mého obydlí. Jistě nikdo nepochybuje, že, ozbrojena lopatičkou a kbelíčkem, tvář zahalenou čepicí, aby mne nikdo ze sousedů nepoznal, jsem ihned běžela nakrájet něco umrzlého jílu.

Arabskou gumu jsem doma neměla, nahradila jsem ji dobrým českým klihem – a doplnila chutí vanilky, rumu a cukru.........
Žvýkavou hmotu jsem měla připravenou v malé chvíli a vykrájela jsem z ní / znamenitý nápad / zoubkovaným kolečkem různé roztomilé tvary tak, jak se vykrajuje máslové pečivo. Nechybělo ani roztomilé srdéčko – vše jsem nahoře bohatě zasypala hrozinkami, zvláště k tomuto účelu zakoupenými – zacukrovala, urovnala na sobě záhyby šatu a znovu zvedla sluchátko.
– Bohouši, přijď, – povídám. – Připravila jsem pro tebe něco na zub.
– Nepřijdu, – řekl suše.
– Je to sladké a jsou na tom hrozinky, – zašeptala jsem.
– Hned jsem tam, – odpověděl a já jsem se trochu přepudrovala, abych nebyla tak rozpálená od plotny a také rozčilením........
–Zazvonil, vešel, odložil si, usedl, přitáhl k sobě misku s pečivem, chtivě se na ni zadíval – avšak puzen instinktem, zvedl náhle oči ke mně a zarazil se.
– Čemu se směješ? – zeptal se nedůvěřivě.
Povídám: Jsem ráda, žes přišel – nesměju se, usmívám se.
– A proč máš tak veliké oči? – zeptal se.
– Abych tě lépe viděla, – povídám.
– A proč máš tak veliké uši? – řekl.
– Abych lépe slyšela, jak chroupáš – a už nemudruj a papej, – povídám.
Zakousl se do srdéčka, nastraženého nahoře, cukr se mu sesypal do vousů, jedna hrozinka se odlepila, spadla a zmizela mu ve vestě. Napjatě jsem čekala............
– Co to znamená? – zahuhlal vtom Ing. Čert a marně se snažil ošemetné srdéčko buďto zasunout dále do úst nebo je vyplivnout – vše marno. Stará česká kuchyně a náš dobrý český klíh se osvědčily, vydaly své plody ----- Ing. Čert měl hmotu pevně přilepenou na zubech a teď na mně mírně zíral pomněnkovýma očima, které se zvolna zaplňovaly slzami.
– Choch mi to chudelala? – podařilo se mu zašeptat.
Ach, ta ženská lest!!!!!
– Otisky zoubků, – povídám. – Žijeme ve věku vyspělé kriminalistiky – a teď se těš! Co ty si myslíš, co? Jak si to představuješ? Tak ty tak? No počkej!
– A mezitím, co jsem mu takto lála, jsem teplou utěrkou, zvláště k tomu účelu zakapanou odvarem z lněného semínka a přihřátým petrolejem / rovněž z receptů staré české kuchyně / odlepila pokusné srdéčko z chrupu.
– Prosím! Otisky zoubků na nožkách nábytku a otisky zoubků na pečivu souhlasily!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Vlepila jsem Ing. Čertovi velkou facku.
– Tak! A konec lásky! – povídám. – Ať už jsi pryč!
Ing. Čert se nachýlil kupředu a přiložil k uchu do kornoutu stočenou dlaň.
– Co to říkáš? – zašeptal tesklivě. – Neslyším. Jsem hluchý.
– Vypadni! – vykřikla jsem, až mi přeskočil hlas. – Ten nábytek byl zachovalý! Byl jako nový!
– Cože? – zahuhlal v odpověď. – Neslyším tě. Ohluchl jsem z lásky k tobě – jsem hluchý z těch tvých urážek. Co teď se mnou bude? Kdo bude chtít zaměstnávat hluchého inženýra, který se míní oženit a založit rodinu?

Ach ta výčitka v modrých očích?! To hoře!!! Němá otázka!!! To sladké obvinění!

Zjihla jsem. Nahluchlá dáma není světu třeba – ale hluchý génius, toť sůl a koření dobré společnosti!!!! Každý nadaný pán dříve či později ohluchne – to je mi známo –ale proč ne, je-li ženat?
Už už jsem se viděla v hale před koncertním sálem, kam mne on, můj nešťastný manžel doprovází, aby mi poskytl možnost naslouchat hudbě – a nyní stojí opodál, zabrán do vážného rozhovoru s vysokoškolsky vzdělaným starcem, rovněž hluchým ----- zatímco já, obklopena houfem pánů – samý smoking – pánů v nejlepších letech, pohupuji taštičkou......... Co, taštičkou? – Kdo řekl, taštičkou!!!!! Je to spíše drobný žertík: nežli skutečná taštička – ale ten třpyt, ty blesky!!!!!! A stejně tak září snubní prsten na mé útlé ruce, mám dekoltovaná záda, podupávám lakovanou botkou o mramor a trousím, trousím a trousím roztomilé poznámky o úrovni koncertu, s oduševnělým, ale společensky přijatelným
výrazem se dávám slyšet, co o tom všem soudím ......................
............................ a všichni do jednoho mi naslouchají s
vážností a úctou, neboť vědí dobře, že já už nejsem jenom já,
ale že všechno, co říkám, mám v legitimaci potvrzeno černé na bílém......................................

A konec konců – zdravý chrup je zdravý chrup – nikdy nepojmuza chotě nějakého intelektuála... Těchplomb!!!

A navíc: manžel je manžel.

Ing. Čert rozpřáhl náhle náruč, povstal, zadíval se kamsi mimo mne, fysickou osobu...... Chvíli tak setrval, pak si přejel dlaní znavené čelo, vsunul jednu ruku za vestu a pravil ..........

Ech, co je mi do toho, co pravil!!! Ale ta podívaná! Takovýpán, který stoje na vyvýšeném místě sděluje své myšlenky, naslouchánmiliony jiných pánů --- vousy se mu ježí hněvem, vnitřnímzápalem ----- jaká to je historická podívaná!Kdyby jedna rozhněvaná, rozjitřená dáma stála na vyvýšeném místěa máchala rukama a křičela z plných plic --- několik milionůjiných dam by pozorně sledovalo jedině to, že má špatně ušitoupodprsenku!!! Ano!!! Nedokázaly by nikdy sát do sebe myšlenkyjiné dámy a nedokázaly by se proto vzájemně po proslovu fackovati!

Ale nechejme toho, protože Ing. Čert stále ještě stojí, připravenk proslovu a vy nevíte, co řekne, to vím pouze já, jeho tehdejšísnoubenka, a ještě nyní cítím, že bych neměla nikdy ani odvahu, anisílu říci hlasem tak pevným, tak mužným, tak jistým, jako řekl on:
– Šeršé la fam! –

Napsala jsem mu na ubrousek: – Je to něco proti mně? –– Je, – odpověděl truchlivě, – jenže je to francouzsky. –– Co bys rád k obědu? – napsala jsem znovu – a on zvážněl, usedl,jemnými prsty chvíli probíral vous, poté se chopil tužky a začalrychle psát ......

Ano, ano, končilo to sýrem, koňakem a kávou ----- ne ne, nekončiloto sýrem, ani koňakem, ani kávou ------ nýbrž přísahou, ret na rtu,on hluchý, já plná něhy.....

– Spapej si nožičky, – šeptala jsem mu, ačkoliv mne nemohl slyšet,– spapej si nožičky, budeme mít domov bez nožiček – nevadí ! –– Už zase slyším, – pravil náhle, – protože jsem poznal, že tizáleží na mně víc než na ledajakém nábytku......Za okny plynuly rychlé mraky, přeletěl osamocený holub a Ing.Čert zvedl ruku k přísaze.– Poznal jsem, že mě skutečně miluješ, – řekl pevně. – Byla to jentaková zkouška, a tys v ní obstála skvěle, ano, skvěle. A proto tipřísahám, že už za tvými zády nikdy nic okusovat nebudu -------a navíc pozvu zítra k tobě na večeři Ing. Luboše, který budesvědkem na naší svatbě ….

Vrhla jsem se mu do náruče, zasypala jsem ho polibky....

– Luboš.... Luboš nám měl být svědkem.........

Cloumá to se mnou. Lomcuje. Musím ukončit kapitolu a vzít si svůj největší kapesník, růžový a vzdušný, který vpíjí slzy lehce a bez námahy...................................................

…………………………………………………………………………………………………..

Kapitola 6.

Hoj, to bylo ráno!

Lednice zela sibiřskou zimou, avšak kamna, kamna žhnula jako peklo – a chladilo se víno --- a sekala se petržel --- a dusila se slanina ----- a šlehalo se jemné nazlátlé těsto ---- voněla skořice, voněla jablka, voněl hřebíček, zázvor i balzamína, voněl majorán, voněl tymián -------- voněla cibulka --- ale také šťavnatá pečeně v železném kastrolu, černém jako noc, jako ten hřích --- ach -------- s cvaknutím se otevřela obzvlášť vzácná sklenice kompotu – mé speciality: višně, třešně, jahody a pomeranče ..........A kvedlaly se droboučké noky v omamné hladině polívky, vonící hříbky, které podzim co podzim nakládám do másla…… a pak --- ta křehkost ! Ta čistota chuti a pohledů……Ach, ach – plácám páté přes deváté, ale jak bych dokázala vyprávět klidně a soustředěně o veškeré své složité činnosti, když bych byla bývala potřebovala ne dvě, ale čtyři ruce jako nějaká bohyně? A kromě toho – já kdykoliv se dostanu do prožitku a citového víření – dolehne na mne sladkost skutečnosti a tehdy vždy znovu vím, že umělecké dílo nemůže zachytit toto kolotání… je pouhým heřmánkovým odvarem proti buillonu života !!!!!!!!Však ono také umění platí odsud podsud – bohu­díky – jinak bychom byli všichni zbytečně nakaženi šílenými výmysly dlouhovlasých ba i lysých, příliš bledých nebo příliš ruměných pánů! Totiž – pánů…. Darmošlapů a budižkničemů! A to by to pak vypadalo!

Už se začínalo stmívat, bleskotala souhvězdí, Orion a podobně – a já jsem už stavěla na stůl v lehké, červené a bíle zbarvené vázičce květ kmínu – neobyčejně vzácný – snítku asparágusu na okraji, aby stín rostlin změknul ve světle mihotavých svící ----- na každý ubrousek jsem položila poupě lilie ----- a už jsem přinášela houstičky, jen do nich kousnout – a pepř, sůl, papriku a jiná koření – něco ve dřevě, něco ve stříbře ----- a pak jsem dlouho, dlouho hleděla na své dílo, podložené bílým damaškem a s povzdechem jsem vše dovršila dortem, který jsem uložila na stolek vedle a s povzdechem jsem vyšňořila tuto nedotčenou a ničím neposkvrněnou krásu třemi mističkami s jmenovaným kompotem ....................... Vytvořila jsem z mističek sladký trojúhelník uprostřed stolu ----- a pak, prosím, zavoněla má kolínská a pak jsem na sebe navlékla šaty levandulové barvy, k tomu černé punčošky a doutník .....

Zazvonil kýžený zvonek a já jsem s příjemným výrazem otevřela dveře – ale jen tak tak že jsem svůj příjemný výraz udržela pohromadě, jen tak tak že mi ze rtů doutník nevypadl, protože Bohouš nejenže přicházel sám, on nesl v ruce jen tak beze papíru – zmuchlaný, špinavý, uválený svetr křiklavě červené barvy, který mi hned po polibku v předsíni rozestřel před očima a pravil:
– Podívej se na ten svetr! Mohu jako tvůj snoubenec takhle chodit mezi lidi? Řekni sama, kdo mi to vypere, když nemám nikoho?
– Kde je Luboš? – zašeptala jsem a něco jako vzlyk se mi vydralo ze rtů. – Vařila jsem zásnubní večeři pro tři lidi ……
– Takže ty mi ten svetříček nechceš vyprat? – zeptal se Ing. Čert nevěřícně. – Luboš dnes nepřijde, protože dnes má anginu …… Ale my se přece spolu zasnoubíme sami –– nebo ne? –

Ach, levandule – nelevandule! Takové šaty, byť sebekrásnější barvy, takové vůbec nejkrásnější šaty neobstojí ------ jaképak šaty, jaképak zastírání skutečna ------ a my se, dámy a pánové, my se oháníme tou naší civilizací – vytahujeme se nad otrhánky kdovíodkud ---- jako by to nebylo jedno, zdali dvě milující se srdce buší vedle výtahu nebo vedle chlí­vku s kozou!!!!!

Když hovořím o milujícím srdci, myslím tím na praní prádla – myslím tím tedy opět spíše na dámy než na vás, pánové ........ protože my už jsme takové, že nevíme, čí jsme, dokud něčí nejsme ----- kdežto pánové, ti rozumějí, ti vědí!!! Ó – ti pánové!!!!! A co platna jsou tu všechna ne!

Jsem sice tak trochu nemorální, tak trochu zkažená – prosím, ale konzervy ohřívám k večeři málokdy ---- a čistírny, prádelny????? Nikdy!! To odporuje mé duši --- mé touze vyžít život co nejplněji, co nejkrásněji……..

A tak tedy bublinky radostně kroužily kolem mých levandulových šatů jako duhoví ptáci ----- a koupelna sálala intimitou vypra­ného oděvu ---- když vtom Ing. Čert nahlédl dovnitř a zeptal se mne laskavě:
– Budeš to mít už konečně vyprané? Mám už totiž – abych pravdu řekl – mám značný hlad …… –
A pak odešel………

Takový hlad je věru krutá metla! Je nepříjemný natolik, že změnil často i samy hranice společenských soustav --- všechno se ve mně zjitřilo, když jsem pomyslela, že on, můj ženich, trpí hladem ------ a tak si tedy povídám: – Ech co. Vymáchám to, až odejde…… –
A tiše jsem vypraný svetr uložila do vany s vodou a po špičkách, abych ho překvapila, jsem odběhla do kuchyně, připravila jsem aperitiv do dvou skleniček a při tom ještě zapálila plyn pod polévkou a hříbky, aby byla dostatečně teplá, až ponesu na stůl ----- a s dvěma skleničkami na stříbrném tácku jsem se přikradla ke dveřím jídelny, rychle jsem je otevřela a zvolala – o vteřinu později – zvolala:
– Baf! –

Baf! Ach, baf! Jaképak baf, když v tuto chvíli zařinčel můj osud svými těžkými, nezměnitelnými řetězy!

Ano, mělo to tak být …. Osude, osude, kdo kdy ujde tvým hrozným ranám! Nikdo! A co je lidský věk lidským věkem, věří učeni a s vyššími naukami obeznámení pánové podobní čaroděj­ni­cím onomu hroznému Nevyhnutelnu, které mne nyní vytrhlo ze snění jako by zazvonil budík !!!!!
Se stříbrným táckem, s dvěma sklenkami jsem zůstala stát mezi dveřmi jako přimrazená – neboť Ing. Čert spěšně, s tichým chroupáním pojídal veliké listy mé vzrostlé rostliny nad stolem, která je pýchou a ozdobou mé domácnosti!!!! Troufám si sama sebe nazvat dobrou květinářkou – častuji své květiny bílou kávou, sem tam vajíčko na měkko, atp atp. – v hnojiva nevěřím, ale také u mne, to nejsou květiny, to je hotový prales!!!

A nyní jsem tedy oněměle zírala na to, jak jeden list za druhým mizí v černých vousiskách – a přesto nebo přitom, jak si kdo přeje – ve vleku uprchlé, nenávratně uprchlé vteřiny naděje – tedy v důsledku zákona kausality, abych promluvila i k vědcům – jsem zvolala:
– Baf! –

Tak. Bác ho.
A je to.

Čistě jen tak – jen tak ze setrvačnosti ……… BAF!

Ing. Čert sebou silně trhl, obrátil se ke mně, z vousů mu ztuha trčela nepoddajná zeleň ----- rychle do sebe vtáhl tváře a zbytek listu vcucl ……… pak se nevinně pousmál, šoupl nožkou, zamrkal a zeptal se:
– Prosím? Stalo se něco?
– Co to jedl? – povídám.
Usmál se znovu, dívčí zoubky zazářily ve své neposkvrněné kráse……
– Tak takhle jsi mi přísahal? – vykřikla jsem s rozmyslem jsem mu vchrstla nejdříve jeden, pak druhý aperitiv do tváře……
Prázdné skleničky cinkaly na stříbrném tácku v mých chvějících se rukách.
Olízl si polité vousy, otřel si nos, čelo a oči a obě dlaně, kterých použil místo kapesníku, pečlivě olízal – zjihl, zupřímněl, změkl – a to mě jednak dojalo, jednak rozčílilo ještě víc.
S ranou a zařinčením jsem postavila osudný tácek s prázdnými skleničkami na odkládací stolek vedle dortu, zvedla jsem prstík – totiž prstík — prostě, zahrozila jsem mu pěstí.
– Tak takhle jsi mi přísahal ! – opakovala jsem, ne už jako otázku ! Ne! Pozor na křehké odstíny citů!!!!

Takový jemný odstín posunuje dílo směrem k jeho smyslu – na to prosím nezapomínat !!!! – takže nyní jsem se již neptala jako prve, nýbrž jsem tesklivě konstatovala:
– Tak takhle jsi mi přísahal!!! –
– O jaké přísaze to mluvíš? – zeptal se mne Ing. Čert vážně, ale měkce. – Copak nechápeš, jak neúměrně veliká byla ta rostlina do tvého malého bytu? Připadal jsem si vedle ní jako někde mezi komáry – jako v nějaké bažině ---- jsem možná tvrdý, ale to proto, že jsem muž! –Odmlčel se a zkrásněl ….. Jak on zkrásněl…. !!!!!
– Nebo ty nechceš se mnou žít v harmonii? – zeptal se tiše.
– Co to je? – povídám.
– To je, – řekl, – taková – řekněme – souhra. Do malého bytu malá rostlina, do velkého velká. Sebekrásnější dílo ztrácí, když je o píď větší nebo menší, než by mělo být ……
– Odkud znáš ty správné míry? – zašeptala jsem – ach žel! – již opět okouzleně. Ing. Čert mávl ledabyle rukou, zabušil se malinkou pěstičkou do kostnatého čela a s úsměvem pravil: – Zde v té mé palici ---- v té mé chlapácké palici ---- zde se zrodily všechny správné míry pro svět, ty moje holubičko …. –
A zasmál se hlubokým, prsním hlasem.
Ach, že v tu chvíli neskončilo všechno mé poznání života! Že jsem se v tu chvíli nerozplynula raději v pouhé nic, v kapku rosy!!! Éééééééé… Co platno člověku, kdyby celého světa získal a na své duši škodu utrpěl ……!
Ale komu mám dávat vinu – jen sobě!!! Ano, své nestálé, prázdné, těkavé mysli! Namísto, abych do sebe sála jeho slova – namísto abych se oddávala zušlechťujícím myšlenkám, hovořících o dokonalých proporcích mého budoucna – já jsem si prosím vzpomněla jen a pouze na to – přišlo to na mne jako blesk – že se v kuchyni ohřívá ta znamenitá polévka s hříbečkem!

V ten okamžik jsem Bohouše duševně opustila a mé zraky zalétly mimoděk k prostřenému stolu, zdali je všechno v pořádku…. a nejenže jsem naprosto přestala vnímat skutečnost, krásnou a sladkou, já jsem dokonce vykřikla:
– Kam zmizel kompot? –Neboť mističky na bílém damašku zely prázdnotou a jejich studený lesk mě píchal zlomyslnými odlesky přímo do srdce…… A nejen to!!! Nejen to!!! Vše to bylo dílem několika vteřin, vše jsem přehlédla okamžitě, bylo to na řadě hned po kompotu: zmizely totiž poupata lilií z ubrousků, kmínový květ i asparágus z vázičky ---- dokonce i ta voda z vázičky zmizela, jak jsem se přesvědčila jediným hmatem……Ó osude, osude ---- ty voníš přehořce --------------------Ing. Čert na mne pohlédl.
– Tak ty nechceš, abych ti vysvětlil, co je to harmonie? – zeptal se tiše.– Nechci! – vykřikla jsem. – Chci vědět, kde je kompot a to ostatní? –– Tak už ti zase záleží víc na kompotu, – odpověděl Ing. Čert a znaveně usedl do křesla. – Ach ženy, ženy, jakým prokletím jste pro svět! Nevyzpytatelné, ničivé, rozmarné, tajemné, nic nechápající, vy bytosti, z nichž každá ………
Přerušila jsem ho.– Abych tě nepolila polívkou, ty fešáku! – povídám mrazivě.Žerty skončily, to musí každý uznat.– Kdo je u tebe fešák? – vykřikl Ing. Čert chraptivě a vyskočil ze svého místa.– Ty! – vykřikla jsem a hodila po něm popelníček.– Tak tedy! – řekl Ing. Čert, – když hrubosti, tak hrubosti!Pročpak si myslíš, že ti zeleně světélkuje sluchátko, když se mnou telefonuješ? Pročpak si myslíš, že odjakživa, co mě znáš, lehce páchnu sírou? A pročpak si myslíš, že jsem si vybral právě tebe? –Cynicky se na mne zadíval, úsměv šelmy mu pohrával kolem jindy tak jemných úst a já jsem mimoděk ucouvla.– Proč? – Řekni! – zašeptala jsem.– Protože já jsem skutečný čert, – odpověděl prostě. – Jsem zloduch, pekelník a démon. Mým oborem jsou automobily a ženy. Za tu dobu, co u tebe jím, jsem ušetřil na auto – na bílé auto, upozorňuji !!! – co mělo být pro tebe překvapení. Ale jak chceš – když ty jsi obyčejná žena, – budu já zase docela obyčejný čert! –A vítězně se zasmál.– Čerti nejsou! – povídám pevně.Znovu se zasmál.– Ty jedna materialistko, – řekl. – Každá žena je nesnesitelně tělesná! Ty mne budeš poučovat, jestli čerti jsou nebo nejsou!Tak naschvál, podívej! –A z nosu se mu vyvalil ohavný žlutý dým ……– Fuj! – vykřikla jsem a hodila po něm další popelníček, který byl připraven pro svědka Luboše, o němž mi bylo známo, že rád odklepává popel vedle. – Tak si teď myslíš, že si tě nebudu chtít vzít? Haha! –A zasmála jsem se teď já.Ing. Čert se zhluboka nadýchl a hlas z něj nyní vycházel jako plynulý sykot z unikajícího balonku, když řekl: – Jenže otázka je, jestli si tě budu chtít vzít já!!! –
Přiložila jsem ke rtům mlčky, beze slova tu proklatou prázdnou vázičku – pro alkohol bych byla musela jít až do kuchyně – a chvíli jsem ji mlčky držela u zvráceného hrdla, zdali nevyteče ani kapka a kapka nevytekla a já jsem jí – hrdlo vyprahlé – mrštila o zeď…… Bylo mi, jakoby se mé kosti rozpouštěly změklé jako dohasínající svíce – připadalo mi, že jsem medusa, kterou někdy vlna vyhodí na písčitý břeh a ona se změní v pouhý nechutný puding………..
Ing. Čert mne s uspokojením pozoroval.
– Kdopak by se ženil s ženskou,– řekl konečně,– která nemá nejmenší ponětí o tom, že musí poslouchat muže svého !–
– Kdopak ti zas tohle nakecal,– povídám, hlas se mi chvěje.
– Hospodin,– odpověděl.
– Co ty se máš co ohánět Hospodinem, čerte jeden nedobrý !– povídám.
– A vůbec – dej mi pokoj ! Jako by nějaká nebeská dáma vysílala svoje žvásty pro pány z nebe až na zem! –
V očích se mi zatřpytily slzy – přišla na mne lítost. A já jsem hodila Ing. Čertovi na hlavu svůj milovaný dort, ležící v tuhé krajkové manžetě na odkládacím stolečku…… ano! Ten dort !!!
Mou pýchu, ozdobu mé mysli i s těmi sladkými růžičky smetany okolo, i s těmi strouhanými oříšky, i s tou čokoládou a malinami, taktně a mile uloženými v nitru nádivky……………………………………………………………………………………..

………………………… a dort padal, padal jako bludná hvězda --- a dopadl do kučer i vousů – avšak Ing. Čert jej smetl z tváře, nyní zcelabrunátně, ani se neolízl, ani záblesk potěšení se mu neobjevil v oku – a mé dílo leželo na koberci v troskách jako to město u nohou válečníků ………….

Ing. Čert vykřikl: – Jste pouhým potěšením bojovníka! A ty aninevíš, kdo to řekl! Já ti to povím! Řekl to jeden básník –a to byl Francouz!!! Vám stačí bonbonky a něco lichotek – a tořekl Byron, a to byl zase lord, ty jedna nevzdělaná opice !!!–– Ty sám jsi opice, ty opičáku, – odpověděla jsem hladce, rutinovaně, bez váhání.
Tak. A už se nám to rozjelo. Trubte trubači, bušte do bubnů,bubeníci !!!
Ing. Čert se zarazil, z chřípí mu opět vystoupil kouř, kdyžpravil: – Ano! Já to vím, že jsem povstal z opice! Řekl to Darwin a já jsem to četl, a proto to vím! Ale ty? Tys nic nečetla!Ty nevíš nic! Ty jenom – co ti slina na jazyk přinese! Ty ani nevíš, že nějaký Darwin byl! –Povídám chladně: – Vlez mi na záda s těma tvejma pacholkama! Darwin je sám ta největší opice ! Ten že mne bude učit? Znám jeho fota – neboj se! Ukázal mi je nevlastní strýček v jedné silné knížce, protože můj strýček byl nejen vzdělanec, to byl taky kavalír!!!! Ten stoleček se zlacenýma nožičkama jsem dostala od něj – a ty? Tys mu tak právě sežral nožičky !!!! a dodneška jsi mi nedal nic! Ani kapesní zrcátko!!! –

Ty by sis přála kapesní zrcátko? – zašeptal Ing. Čert úlisně, otřel si z čela zbylou hrudku máslového krému, něžně se na mne podíval, a s patrným zalíbením hrudku snědl. – Jestli chceš, dám ti zrcátko – proč ne? Proč sis o ně neřekla už dávno, když po něm tak toužíš? –

A upřel na mne jihnoucí zrak.

Pochopila jsem……… Ten pád!!! Ta propast, která se tu rozevřela!!!

Povídám: – Zrcátko za večeře? Zrcátko za obědy? Zrcátko za moupéči? –Zpřísněl, zvážněl, pokrčil rameny a řekl: – Vraťme se k tématu.Jsem člověk vzdělaný a proto vím, že nemá smyslu, aby se profesor zahazoval se služkou. Já jsem totiž povstal z opice –– alety, tys povstala už jen z mého žebra! Fuj! – A pyšně vykročildo předsíně, aniž mi věnoval jediný pohled, vznešený a rozhořčený – ozvalo se štrachání, jako by si bral zimník z věšáku. ––pak zapraskání, do jídelny se začal valit kouř ––– a já jsemvyběhla, abych se přesvědčila, co tam zase vyvádí ––– ale bylpryč, zmizel, nikde nikdo, ticho, sirný zápach a dým ……a na zemi v předsíni ztracený roztrhaný palčák, ze kterého seještě zlověstně kouřilo!!!!!!!!!!!!!!!!!

A nejen to – nejen to –– jiný dým pocházel z kuchyně – ano,ano –– neboť polévka s hříbečkem dávno vysmahla a jen ohavnosti, zbylé na dně hrnéčku, který doutnal, mi připomněly rozletmyšlenek a sílu lásky, tak nenávratně ztracenou !!!!!
To na dně – to že byly hříbečky? Ne, to byly černé hřebíky z rakve –– zkroucené jako ta má láska k němu …. jako můj cit…..

Cože to zůstalo z mých snů, z mých v másle podušených hnědých miláčků s bílou nožkou????????

NIC!

Ach, dámy……………. Dámy! ………………………… Ten lump!!!!!!!!!!!!

Větrala jsem – a to byl nějaký mráz – něco přes hodinu!

.......................................................................................................................................

A tak se vždycky všechno schyluje k nezvratnému konci – ano,tak. Tak vždycky jedna zrada zplodí druhou --- ano, tak.

Co k tomu říct? Vždyť my jsme snad ty čerty vlastní rukou utvořily, uplácaly, uhnětly ---- my snad ty čerty vlastnoručně přivádíme na svět, aby – až z nich uděláme něco lepšího – abyodešli k fotografovi vycíděni, vypaseni a plní kuráže ----- aaby se nechali fotografovat s novým automobilem, na který s námi ušetřili se samolibým úsměvem buďto sami – nebo s nějakou novou nevinnou duší, která ještě nic netuší...................…………………………………………………………………………...

Ó, roby, roby! Co fčíl? – ptala jsem se sama sebe, ano, takjsem byla rozrušená, tak jsem byla psychicky zdeptaná, že jsemzačala nečekaně mluvit nářečím...Co fčíl – cérko neščasná? –povídám si znovu a znovu, chladíc ledovýma rukama rozpálenéhrdlo ..........................

Nu – holoubkové moji siví – není-li to drama, hodně nejvážnějšího pera????

Kapitola 7.

Nyní filosoficky: To se nám to, dámy a pánové, to se nám tořeční pořád dokola, když jsme v teple, když jsme v suchu, to senám trpí a vznešeně uvažuje, když nám neteče na hlavu voda zokapu, když nám neteče voda do baráku!!! To se nám ta morálkadaří, když nás nezebou tlapky!!!!! A pokušení uloupit rychlerukavice nepřichází, protože my rukavice už dávno máme!!!!!

Myšlenky mi krouží hlavou jako ti diví ptáci, čekající na mrtvolu – ale to zase ne!! To mu já se v pospas nevydám už proto,že je mi teplo, mám příjemné lože --- já se mám!! Já se dneskamám !!!!!!I když – to je zas taky pravda -- srdce je srdce. S tím se nedáhnout, se srdcem. Ta vnitřní náplň, ta ve mně haraší jako tokameni ve vlkovi z Karkulky a zas mi to nedá, abych nedodala – hle – poučení, výchovu: Je vždycky třeba teplou pokrývku, abychom mohli být vážní a kulturní a tu musíme mít, i kdyby sámotecko měl za to viset !!!!!!Potmě se o hladu se z nás stanou tak leda zloději – kdepak sílacharakteru! Kdepak síla úvahy duše! - kdepak!
Takže ku příkladu já, která už mám své, se mohu do libosti trápit, mohu se libovolně a v různých stylech mučit, mohu se trýznitotázkami, na které není odpovědi, měnit myšlenky nejen dle svémysli, nýbrž dokonce též dle své tělesné polohy – neboť každýuvažuje jinak, leží-li na pravém či levém boku --------- a já se převalují, sem tam --- a moje pokrývka, to je samý lesk, to je samý květ!!! A ty povlaky??? To je také samý květ ........

Musím utišit a zmírnit prudký tok svých poznání, svých názorů – a já mám názorů, že nebýt dáma, mohu být od této chvíle spasitelkou, prorokyní, ano i důstojnicí lidstva pro lepší, dokonalejšísvět. Jenže to mne ani nenapadne!

.......................................................................................................................................

Předbíhám události, pravé jádro příběhu – ležíc v nazlátlém světle noční lampy, která je průvodkyní mé tvorby, mých osamělýchvečerů.........Tváře se mi však rozpalují nachem, když uvážím, že všechno, cozde sděluji, není dotvrzeno skutečným, přesným, intimním popisem dalších událostí....... Páni čtenáři, omluvte mne! Upamatujte se na ona místečka v mém vyprávění, kdy jsem vás prosila,abych mohla, směla vyprávět vše, co se mi zachce, jen tak, jentak ......s talentovaností..................

Ale proč taky ne? Nebuďme probůh tak úzkoprsí, tak, řekla bych malicherní, vůči umělkyni, kterou jsem se stala proti své vůli –jak často naznačuji mezi řádky.......

A vůbec – uvažte sami, co hloupostí namluvíte každý den !!!!
A považte, že byste za to měli být vydáni nemilosrdné kritice svých bližních!!! Považovali byste je i nadále za bližní ?????
Nazvali byste je správně hyenami!!!!!!!!!

Správně !!!!!!
Správně !!!!!!
Bravo !!!!!!!!
Bravo !!!!!!!!
Vždyť je to prosté a všelidské ------ a o to vás prosím......protože se bez toho zase vdám .................
Ty kluku................ ty zlatíčko ............... ty jeden ........
Kdepak tě mám????????

Och, ach, ech……

Dýmající palčák v předsíni, dýmající hrnéček se spáleninouuvnitř, zápach, zima, smutek …… A já, já plačící s hlavouv polštářích, má mysl ve stavu nejhlubší noci, vlajícího smutečního praporu, který se osaměle mele nad nějakou tou veřejnou budovou, vzdouvá se srdceryvným způsobem…… a navícjsem ještě všechno už dávno dopila – zbývalo tam jen pivo,ale tak jsem se neponížila! To ne!

Nýbrž bez jakékoliv vláhy se i nadále zmítám a hořekuji, pravím: – Že by byl život něco, jen tak sám od sebe? Takový jakýsi divný? Že by má existence byla pouhou bárkou rybářovou,zmítána větry kdovíodkud? –To však už nebyl jen můj vnitřní pláč – ne, to byl můj vlastníhlas, hulákala jsem tato slova do osamělých stěn, až se stěnytřásly…… když vtom !!!!!Rána!Rána jako z děla !!!!A pak praskot, zadunění, sykot !!!Vyskočila jsem. Zde je důkaz pravdivosti mých předešlých úvah :Má duše byla tatam…… přestávám vnímat své bolestné já amyslím na špatné zedníky, kteří špatně staví ------ a hned jeproklínám -------- a myslím na zemětřesení a na válku a takyto hned proklínám…………… běžím, až to za mnou vlaje –a již držím v ruce láhev piva, kterou jsem tak pohrdala, dokud jsem byla v bezpečí, hasičskou sekyru, abych se prokopala a nůž, abych probodla každého, kdo by mi v tom bránil –béřu též termosku pro případ teplé kávy…… lékárničkuk ošetření vlastních ran a při tom svazuji rychle pokrývkua hlavu si halím do teplé šály, aby mi nenastydly uši ať seděje co se děje – protože ušní bubínky nekradem a uši jsoupouze naše a musíme je proto uchovat v neporušené dokonalostinavždy – tedy až do hrobu – a zběsilou rychlostí vybíhám z bytu ------ a zůstanu stát jako zkoprnělá !!!!!!!!!!

Dveře od výtahu jsou otevřené a když k nim přistoupím – covidím?Nic!Výtah je pryč! Není ani dole ani nahoře! Vyletěl stropem,kde zeje velikánská díra a tou na mne poblikávají bezcitně zimní souhvězdí !!!!!A já cítím zcela nestoudný sirný zápach!!!! A už slyším hlasysousedů, hrnoucích se ke dveřím, kteří netušíce, oč běží, sejdou rovněž podívat, co to za ránu, sykot a praskot----------

Ta ostuda!!!!!!

Vběhla jsem zpět, zabouchla jsem dveře, zamkla a dopadám dokřesla, otevírám horečně alespoň tu láhev s pivem, odmotávámteplý šál ze svých zmučených skrání – a hlasy občanů zvenčíhlučí jako neznámý jazyk, jazyk rozrušených Marťanů, temně a podivně --- a v tutéž chvíli se za okny náhle zvedá vichřice……To jsem už nevydržela, vytočila jsem jako již tehdy v těchuprchlých časech lásky Bohoušovo číslo, abych si to s ním vyřídila………Což je možno jen tak, z vlastní choutky, z démonického obdaření,zničit výtah ?Je ? Ano? Je to možno ????Není!Telefon vyzváněl – ale nikdo jej nezvedal ……– Tak! Nejdříve výtah a pak se ještě někde trajdat? – zvolala jsem a v tu chvíli ve mně dozrálo okamžité rozhodnutí: neodložit telefonní sluchátko, ani kdybych měla čekat do rána, do zítřka, ale co, do zítřka, kdo tady říká, do zítřka? Celé měsíce!!! A tímto uzávěrem silná a neoblomná jsem se pohodlně zabořila do křesla a naslouchala hlasům spoluobčanů zvenčí – abych řekla pravdu, člověk se hořem stává zlý – přímo s rozkoší jsem naslouchala jejich stále rozčílenějším výkřikům tak jako naslouchá milovník hudby správně vyladěnému orchestru …………………………………………………………........................................................

Přiložila jsem láhev s pivem ke rtům, když vtom vichřice zavyla znovu jako pominutý generál a já jsem s úzkostí pohlédla k oknu a pronikavě jsem vykřikla!!!!!

Za oknem – mezi vločkami sněhu poletoval Ing. Čert a nevlídně mne pozoroval skrze okenní tabule!Vous mu vlál a teď jsem si vzpomněla! Ano, tentýž vous mu stejně vlál v mém snu o hříšných duších !!!!!– Čeho ode mne žádáš? – zvolala jsem, sluchátko mi vypadlo z jedné, láhev s pivem z druhé ruky………Bohouš se v novém náporu větru obrátil hlavou dolů a zahulákal:– Kde je můj palčák? Kde je můj vypraný svetr? –Vykřikla jsem: – A kdo zaplatí ten výtah? –Ing. Čert – stále tak hlavou dolů – zmítající se ze strany nastranu jako starý pytel, jako nezničitelný hmyz – se mé otázce zasmál suše, ale hlučně…. zdálo se mi, že chce odpovědět, ale nový nápor vichřice jím zprudka zatočil a on se propadl do tmy, zmizel ----- a jen obrovské sněhové vločky divoce bičovaly okna tak, že je v malé chvíli změnily v bělostné plochy, kterými už nebylo vidět nic……. nic ………………

Hořce jsem zaplakala nad svou ztracenou nevinností – tak mne vždy znovu dojímá bělost – a vrhla jsem se na kolena, abych se ihned na místě počala kát – ale ihned jsem uklouzla, neboť na tomto místě poskládal Ing. Čert hromádku višňových a třešňových peciček ze zásnubního kompotu… Z kompotu, odcizeného z perfektně připravené tabule!!!!!!!
Logika, která je mi jinak na míle vzdálená, vstoupila náhle do mé mysli a já jsem pochopila, že nastal čas rozmetávání kamení… že nastal čas bez lásky… čas válečný…… protože, a to je logika, ano! protože když nezůstala z těch nožek od nábytku ani sebemenší třístička – to už taky nemohl sníst ty pecičky? Ne? To je musel poskládat na koberec do tmy ???
Jako u nějaké autobusové zastávky??? Naschvál, abych já nemohla začít s pokáním ?????????
– A já ti přísahám pomstu! – zvolala jsem, vstávajíc………

.......................................................................................................................................

Pecičky, ach pecičky !!!Vzdělávejme se v historii, dámy a páni – neboť kolikrát již taková na špatném místě vyplynutá pecička zplodila nelítostnou vřavu, kde to lítá hlava nehlava.

Kapitola 8.

Takový sen – to je druhá část bytí. S tím se nedá nic dělat – nic nám nepomůže od snů, kde se sloni mění ve spadané listí a kde největší osobnosti věku s námi tančí líbivé tango a my jim čáráme po obličeji vousy nejrůznějších tvarů snovou tužkou či snovým perem, abychom náhle zbaběle utekli, zběsile prchali před bílým králíkem, který na nás významně mrká a je podoben dávno zesnulému řediteli školy -------- nohy máme těžké, dech se nám krátí --- atp. atp.

Někteří z nás jsme takoví, že nad tím lehce mávneme rukou a s úšklebkem sledujeme tuto odvrácenou část našeho bytí, jako bychom s ní neměli pranic společného – jako bychom se ve spánku stávali idioty, zatímco za dne jsme dohromady tak či onak geniální…

To já ne!Sny cítím, ve sny věřím.Jsem skutečná dáma.

Neminulo noci, aby se mi Ing. Čert nezjevil ve snu………Mým jinak silným tělem lomcovala bez přestání jakási slabá horečka a já jsem večer co večer ulehala na lože s obavou, cože mi dnes spánek opět přinese………

Ing. Čert nezavolal – ačkoliv jsem v to přesně všecko doufala – a tak jsem jeho vypraný svetr a jeho ztracený palčák, zavánějící sírou, chovala v krabici od bot jako vzácnou relikvii………i když cosi jako dýka už mi nedovolovalo tyto dva předměty vášnivě zlíbat a přitisknout je k srdci………

Výtah opraven nebyl – ve stropě domu zela stále díra, vítr se proháněl chodbami – ale já? Kdykoliv jsem kráčela schodištěm – a bydlím v desátém poschodí – vždy jsem myslela na něj, jak mužně a krásně zničil výtah, a bylo mi sladce i hrozně, bylo to strašné a sladké současně, protože my dámy, my toužíme po té příjemné husí kůži vědouce, že nás miluje kruťák!!!!!!

Nejhorší v mých snech bylo, to nejmučivější, ale také to nejkrásnější – že jsem podobně jako v bdění zapomínala na pomstu, na vše, když mne tisknul k sobě – ve snách mýval lesnickou uniformu, prostě – myslivec – a tisknul mne tedy na své řemení a zlaté knoflíky a šeptával mi: Kdypak mi vrátíš můj palčáček ?–
Tento sen se opakoval již tolikrát, že jsem začínala tušit jeho prorocký význam a stále jsem uvažovala, jak to zaonačit, abych neutrpěla ztrátu a přitom dosáhla kýženého vítězství…………
Takže onoho večera, kdy jsem kráčela z nákupu a za rohem proti mně – jakoby ze země vyrostl – stál náhle krásný urostlý myslivec s vousy, jsem se nejdříve domnívala, že jsem si dnes šla patrně dříve lehnout a že už dávno spím a podobně jako ve snu jsem rozpřáhla náruč a zašeptala jsem :
– Kdepak máš dneska ty tvoje zlaté knoflíčky ?–
Přistoupil ke mně a suše se zeptal: –Tys něco pila ?–
Vtom jsem ucítila, že mne zebou nohy, což se mi ve snách neděje a povídám :
–Co tady děláš ?–
Ing. Čert odpověděl: –Chtěl bych k tobě na večeři. Nekoupilas náhodou bifteky? Tak měkké, aby se daly roztlouct pěstí? živím se jinak – jak víš – ovesnými vločkami. –
A na důkaz svých slov vyjmul z kapsy mysliveckého kabátku hrst vloček, jediným vrhem si je na sypal do úst a začal žvýkat.
–Vidíš, – zamumlal teskně, –pak si nemám připadat jako kůň......
Kouzlo bylo totam. Ve snech býval jiný... Zcela jiný... a voněl fialou.........
–Nemám peníze na tvoje večeře, – povídám chladně. –Už jsem všechno utratila. – Falešně a neupřímně se zasmál a přistoupil blizoučko ke mně.
–Ale, ale, – řekl, –taková zajímavá žena jako ty…. Snad bys prosím tě nelpěla na penězích…
Vykročila jsem k odchodu, Ing. Čert mi zoufale zastoupil cestu – přezky na řemení se zaleskly tak, že jsem div nezaplakala – ale povídám: –Žádnou večeři. Nic! Zmizel jsi z předsíně – tak se tam zase objev! –
–Copak ty nechápeš? – zašeptal a v očích se mu leskly slzy, –že muž jako já umí bez okolků zmizet – ale objevit, objevit se už dokáže těžko? Pochybil jsem to celé – ale ty jsi inteligentní a musíš to pochopit! –
–Haha! – povídám a s hlavou hrdě vztyčenou jako nějaká Siciliánka jsem odešla – ale hej mi nebylo. Kdepak! Plna smutku jsem se opřela do polštářků – hlavou mi to táhlo, že je lepší sněžný muž nežli žádný, že manžel je manžel a já že si žiju jen a jen pro sebe, sobecká, lhostejná a divná, ačkoliv bych mu mohla denně cídit uniformu, vystrojit si ho, nasadit si mu čepici a pak se zjihle dívat za svým dílem z oken a opět tiše očekávat jeho návrat ----- a kdyby tak ještě řinčel něčím kovovým při svlékání navečer, po chutném jídle u mne doma, já, já bych se sama tak stala majitelkou řinčících věcí................................................................... ................................................................................................................................................

Mohla bych poskakovat v prádélku před zrcadlem – hledět na sebe a mířit, mířit – ale roztomile, jen tak, z čisté dámské hravosti dělat pusinkou: –Bum! – jako roztomilá flintička.
Kde jsi – mé rozhodnutí? Kde jsi tehdy zůstalo?
Ano, ano, láska...... Kdepak na lásku s rozhodnutími!!!!!!!

Otevřela jsem krabici od bot a tiše, tiše jsem přitiskla k srdci Bohoušův svetřík ........ Byl mi bohužel poněkud velký --- škoda, aspoň něco by mi bylo zůstalo z mé lásky..................
A tak tedy hledím na ten svetr a oči se mi zaplňují slzami --- když vtom slyším štrachající, potměšilé a rychlé kroky --- zachvěla jsem se a upřela oči na dveře a vtom cvrnk! cvrnk!
Naše smluvené znamení! Smluvený signál s Bohoušem!
Přišel !!!
Vrátil se !!!!!
Odprosí !!!!!!!!!!!!
Je můj ............................

Přistoupila jsem ke dveřím, na kterých mám jako všichni zachovalí občané řetízek, pootevřela jsem a povídám ........ totiž--- neřekla jsem nejdřív nic, jen jsem ohromeně zírala. Bohouš stál za dveřmi v kalném světle chodby a vida mou tvář rozevřel ošumělý zimník – a pod ním se zaleskl stříbrný smoking!!!!!!

–Jak se ti líbím? – zeptal se a vypnul hruď.

Pro hejsky jsem nikdy nebyla – ale zas taková samozřejmá elegance, on lev salonů, já jeho choť......... a teprve nyní jsem se zmohla na odpověď a povídám: –To by bylo něco na šatičky pro mne!
Pousmál se, přitiskl ústa do škvíry pootevřených dveří a zašeptal: –Nepečeš náhodou husu? Někdo tady v domě peče husu -- nepečeš ji náhodou ty? –
Povídám melancholicky: –Pro koho bych já tak pekla husu? Pro sebe? –
–Ne, pro mne! – zašeptal vášnivě.............
–Povídám ti, že nemám peníze, – řekla jsem.
Ing. Čert strčil ruku mezi dveře a polechtal mne pod bradou.
–Půjčím ti, jestli chceš, – řekl. –Proč bych ti nepůjčil, když tě miluju? –
–Ale co za to budeš chtít? – zamumlala jsem zmateně, ve spáncích mi bušila krev a jen aby to tak nevypadalo, povídám laškovně: –Nebudeš ty chtít nakonec úpis krví? –
A vztáhla jsem ruku, abych vysunula řetízek a otevřela mu dveře dokořán – ale jen tak tak, že jsem to neudělala. To bych byla dopadla !!!!
Neboť Ing. Čert se zasmál a zakrývaje opět stříbrem pokrytou hruď zimníkem, odpověděl věcně: –Úpis krví? Chci vrátit peníze – to je celé! Já ti budu půjčovat, ty mi to budeš pravidelně vracet, jinak bych byl nucen tě zažalovat! Na to tě upozorňuji! –
Povídám: –Abych si na tebe neukradla trochu svěcené vody! –
–Mám ji docela rád se šťávou, – odpověděl s tou mužnou vážností, s tou stručností, která mne vždycky tak okouzlí. –Ale krást bys právě nemusela – to je trestné. Nechtěla bys ji raději koupit? –
–Tak si zase jdi, odkud jsi přišel! – vykřikla jsem. –Chodím pěšky každý den! Radši oprav výtah! –

–Pekelník jako jsem já, – zvolal, –umí věci zničit, ale nikdy je nedá dohromady!! Od čeho jsou tady ženy? Co? Na to jsi nemyslela? Od čeho tady jsi????? -
A hněvivě mi zahrozil malinkým prstíkem.
Mlčky jsem zabouchla dveře, hodila Bohoušův svetřík na zem a začala po něm šlapat.
–Ty si tam tančíš, miláčku? – ozval se jeho hlas přede dveřmi.
–Ne, já jenom dupám po tvém svetru, – povídám.
Bylo ticho........ vyjmula jsem z krabice od bot ještě palčák – beztak vetchý a děravý – a utrhla jsem mu palec....... a mezitím jsem rozšlapala i tu krabici...
–Co tam teď děláš? – ozval se tiše Bohoušův hlas zvenčí.
–Trhám ti rukavici a tebe taky roztrhám, jestli neodejdeš! – vykřikla jsem – a už jsem slyšela, jak rychle dusá po schodech dolů jako nějaký daněk či co... jeho kroky doznívaly ale snad ještě ani nedozněly, když zazvonil telefon.
–Kdo to je? – povídám udýchaně – jak jsem, tak rychle běžela z předsíně.
–Ty máš ale temperament, – ozval se trochu mastný hlas...... –To je ale temperament – ty jedna! –
–Odkud voláš? – povídám polichoceně – neubránila jsem se návalu obdivu a něhy, – před minutkou jsi stál za dveřmi!
–Z pekel, miláčku! – zašeptal vášnivě – a na sluchátku vyskočila zelená jiskra.
–Kše! – povídám. –Neotravuj! –
–Jak to? – zeptal se koketně.
–Ty tvoje jiskry už mne nebaví, – povídám, –už mne to nebaví, jestli chceš, co vědět. Při námluvách – prosím – jiskra sem jiskra tam, to nemůže uškodit – ale my, prosím tě? My to snad už nemáme zapotřebí, nemyslíš? –
– Kdybych s tebou mluvil ještě sto let, bude všechno jiskřit, – ozval se Ing. Čert s intimitou, kterou nelze popsat a ze sluchátka nevyskočila jedna, ale nejméně tucet dalších jisker.... ale já, já jsem je nyní pozorovala vlídně, samolibě, s úsměvem, sahala jsem na ně, zhasínala je jako svíčky a povídám ležérně:

– Já myslela, že jsi už na mne zapomněl! –
– Na tebe? – zvolal, – jak bych na tebe mohl zapomenout? Pusť mě jen zpátky do své předsíňky – a já už odtud nikdy nezmizím – to ti přísahám! –
Usmála jsem se, poodhalila bílé, plné hrdlo a povídám: –Ty tvoje přísahy, to známe…
A hlučně jsem se rozplakala........................
– Tak vidíš, – řek Ing. Čert vlídně. – Vidíš sama, jak mne miluješ, vidíš sama, že beze mne nemůžeš žít......... ty jedna…. ty prcinko.................

– Čertíček můj malinkej.......

Takové drama..................
A srdce....... to chce svoje.................

– Bohouši, – povídám, – začneme nový život. Zvu tě na koncert – vezmeš si ty stříbrné šatičky, ať mi tě každý závidí...... A teprve pak, po takovém krásném zážitku, se vrátíme sem --- a budeme papat.........– Ano! – zvolal a hlas se mu zlomil, chvíli vzlykal a pak dodal: – Půjdeme na koncert! – ale šetři si penízky, kup si lístek pěkně sama…. Já chodím na koncerty zásadně načerno --- plížím se vždy podél pokladny--- někdy i podlezu......... a pak celou dobu stojím, víš? Mně to nevadí – jsem muž! Ale ty budeš mít lístek, abys mohla hačat, ano? –
Ze všeho toho pláče jsem se nyní šťastně zasmála........
– A já, – šeptal Ing. Čert, – já se na tebe budu celou dobu dívat, aby ti nebylo smutno...... Já se ti zjevím náhle uprostřed tónů hudby.......
A Ing. Čert zanotoval Osudovou............................................................................... .......................................................................................................................................

– Bumbumbum... bum! –
Proč to tak nemůže být navždy?? Proč? No řekněte, proč ????
Ach.
Ach, ach.
Ach ach ach......

Kapitola 9.

Vyšňořená, s náhrdelníkem na šíji, s lehounkým oblakem vůně jsem usedla na své místo v koncertní síni – Bohouše jsem však doposud nikde nezahlédla... ale věřila jsem, všechno mi dávalo naději, že přijde...... že zde někde je...

Umlkni vzpomínko…. ať se mi neurve srdce! Myšlenko, odejdi, nejsi mi teď k ničemu ................................

Já, když si vzpomenu na tu chvíli, kdy jsem usedla na to své místo v síni s křišťálem u stropu po boku své přítelkyně Miriam – vyzvala jsem ji, aby mi dělala společnici, protože sama dáma na koncertě? Proboha ??? – a já jsem si představila, že náhle vystoupí on, celý ve stříbrném ... sice na černo, ale za všeobec­né pozornosti, hrdlo se mi stahovalo a já jsem toužila, aby už koncert skončil – který ještě nezačal – a my jsme odjíždě­li spolu v jeho vozidle, přitisknutí k sobě, vážně zamyšleni nad krásou, která se dotkla našich srdcí --- když vtom se ke mně naklonila moje přítelkyně Miriam, chroupající bonbon a zeptala se:
– Není to támhle on? –
Vzhlédla jsem na galerii vzhůru – ano! Tam stál ve stříbrném lesku, se smolným vousem, s rukama, zkříženýma přes prsa jako tajemné ruské kníže – hleděl k nám...... a oběma se nám hluboce, hluboce uklonil.................................................................... ...........................................................................................................................................

Z přicházejícího dirigenta jsem viděla skrze slzy něco jako rozmazanou sazi --- orchestr zasedl za své pultíky a hudba začala tím příjemným poprcháváním, tak uchvacujícím duši.............– Je feš, – zašeptala mi Miriam do ouška a já jsem se zapýřila radostí...

Dirigent máchal rukama, jakoby chtěl ihned odlétnout, a já, já jsem do sebe sála Bohoušovu přítomnost, naše velkolepé usmíře­ní v koncertní síni, já jsem cítila ty křišťálové lustry jakoby to byly náušníčky, houpající se mi v uších, dočista tak, ano !! ano!!! – a pohlédla jsem nahoru zdali mně Bohouš sleduje, jak jsem dojatá, abych se s ním domluvila pohledem, beze slov, že on i já slyšíme stejnou hudbu, že on i já to děláme jen a jen pro sebe, pro naši lásku – ale ještě že mám tak dobrý zrak !!!!! Bohouš totiž hleděl na mou přítelkyni Miriam, a nejenže na ni hleděl, on na ni právě zamrkal!!!

Pohlédla jsem na Miriam a vidím, že ona právě tak zamrkala na Bohouše !!!!!
Nebyla bych to nikdy prozradila, ale moje přítelkyně Miriam nosí paruku.... Vlásků nemá mnoho, odtud toto opatření...... ale paručku má kyprou, zrzavou.......................Jediným hmatem jsem ji sejmula přítelkyni Miriam z hlavy – i se stříbrnou ozdůbkou vprostřed – zahrozila pěstí Bohoušovi a mezi mumlajícím a nevlídným publikem, rozrážejíc řady hlava ne­hlava – jsem vyšla do předsálí, kde jsem paruku odhodila do koše na smetí a poté, oblékajíc si kožíšek, jsem vyšla do mrazivé noci.Domů.Nikdy !!!Jela jsem přímo ke kartářce!!!!!

Hned při příchodu jsem jí vložila do ruky bankovku.

– Madam, – povídám, – omlouvám se vám i vašemu kocourovi. Oba jste měli pravdu...... Vyložte mi, co mám dělat dál? Můj snoubenec je démon a moje přítelkyně není přítelkyně! – Ale hlavně on, hlavně on!!! Co mám dělat? –

– Ale ale, – řekla kartářka, usedajíc k samému pokrytému stolku, – za prvé, od kdypak se dáma přátelí s dámou skutečně??? Zbláz­nila jste se, s prominutím? Vždyť vám – s prominutím – není už šestnáct, i když na ně takřka vypadáte...... A za druhé, odkdy pak to bere dáma s pánem tak vážně?? Ale madam, madam, vidím, že nám mládnete........

– Mrkali na sebe, – povídám. – Moje nejlepší přítelkyně a můj snou­benec, můj nejmilejší, na sebe mrkali! A jak! –

No no, - řekla kartářka chlácholivě, - měla jste mu namlátit – také jsem to tak dělávala se svým nebožtíkem.... Už je mu země lehká....-A kartářka utřela slzu s napudrovaných tváří.Její pláč mne uklidnil a já povídám: -Takových snoubenců mohu mít pytel !-A v ten okamžik to v pokoji zapraskalo jako při mé předešlé návštěvě, zaprskaly zelené jiskry na okraji nábytku - ale my jsme tentokrát nezbledly hrůzou jako tehdy ani ten silný, bledý kocour tomu nevěnoval pozornost, nýbrž si lízal dál pacičku a kartářka procedila s převahou: -Jen abych tě zase nevzala svěcenou!-Usmála se na mne podšitě, mrkla na mne, přikývla, nalila nám oběma po sklence rumu a začala rozkládat karty na stoleček, naklonila se nad ně a překvapeně zvolala :-Vám se obrací kar ta - madam ! Poklepala mi mateřsky a vlídně na předloktí a dodala: -Je tady svatba, milánku. -
S mým nynějším snoubencem? - zvolala jsem neurčitě – a v ten okamžik se mi zdálo, že slyším srdečné zasmání Ing. Čerta a pokojem se opět rozlila nazelenalá záře.-Ten chlap mi ale jde na nervy, - řekla kartářka. -Jak jste s ním vy, taková příjemná paní, mohla tak dlouho vydržet? Jak jste si s ním vůbec něco mohla začít? Vás by měl mít ministr, a ne takový zloduch! -Rozplakala jsem se,-Tak to vidíte, - povídám, -jak je ke mně osud krutý......-Vtom kocour zvesela, příjemně zamňoukal......-Slyšíte Pepiho? - řekla kartářka a vztyčila ukazovák s těžkým prstenem. -Jen klid, jen klid------ ono se nám to všechno v dobré obrátí...... tak jak se vám obrátila od posledně karta k dobrému. -

Zamyslela se a dodala vážně: –Uvažovala jste vůbec o mém proroctví? Uvažovala jste o tom pytli hrozinek, který stál u špatné karty?
–Hrozinky, hrozinky…– zašeptala jsem jako ve snách, otevřela taštičku a přetřela si spánky kolínskou ----- tou chladivou, kyselými jablky vonící znamenitou kolínskou......a jako bleskem mi vtom projela hlavou ta nepěkná scénka u mne v kuchyňce – a já jsem náhle vstala, můj náhrdelník zachrastil jako nebezpečný had a já jsem zvolala: –Hrozinky! Ano!! Výborně!!! Na ty se chytí !!!!!–

Políbila jsem oněmělou kartářku, hodila na sebe kožíšek a vyběhlado mrazivé noci ...................................................................................................................................... …....................................................................................................................................
tak tak.
Ano, ano......

Taková past, dámy a pánové, není špatná věc! Taková past – toje zkrácená domluva s nepřítelem – co jiného, že ano se dá dělat s nepřítelem? A proč ne? Cožpak jsme se tak vzdálili oddoby kamenné?? Cožpak to není jedna z nejstarších tradicí,které známe?Nepříjemné při tom je jedině to, že i na nás jsou takové pastipřipraveny a se do nich často chytíme…. dříve či pozdějispadneme každý do nějaké té důmyslné jamky…. Nu což.......tak to chodí, je třeba být opatrný........

Jenže to srdce, to srdce........

Celou noc jsem prochodila…. telefon stále vyzváněl, samozřejmě hustě obsypán smaragdovými jiskrami ----ale to mne užvůbec nebavilo, to mne ani netěšilo, nýbrž jsem při každém dalšímzvonění zvolala:
–Křivě přísahat, mrkat, a ještě se neženit? –

…………………………………………………………………………………………………

A pak povstal bledý, kalný úsvit toho osudného dne......
Co bychom si, dámy, počaly, nebýt lstivé? Nezůstal by z nás ani mastný flek! –a na tom už – bohužel – není poznat, zdali vznikl z charakterní či necharakterní bytosti.
Charakter !!! cha!
Charakter!!!!!!!! To tak! To bychom dopadly!!!!!

Pánové!

Řeklo by se telefon.... věc, že ano, předmět----- ale vy, kteří jste tak vynalézaví, byste měli vynaleznout mnoho a mnoho podobných strojků na pomoc dámám! Vždyť mně umožnil, abych se spojila se svým nevlastním strýčkem Lambertem, kterému lehce ochraptělým hlasem povídám
–Jakpak se vám daří, strýče ?–Často na vás vzpomínám, jaký jste to byl vzdělanec ?-
–Copak ode mne potřebujete ?– zeptal se můj nevlastní strýc
věcně.
To je řeč, dámy !
Povídám: –Nemohl byste si diskrétně a nenápadně obstarat ihned pytel hrozinek ?–
–Budou tam za hodinu,– povídá nevlastní strýc, neboť byl a zůstal
kavalírem......... kromě toho, že mne dříve vzdělával..........
Ani jeho dvanáct dětí si na něj nenaříká – pokud jsem slyšela...
....... Škoda jen, že takový páni mohou mít v životě nejvýš pět šest manželek...... Je málo pevných srdcí...............
Vidíte – a neřekl jediné slovo.... nepoložil jedinou otázku, .........jen slib: –Budou tam za hodinu. –
A byly.

Bohužel se už nemohl více ženit......... Pátá manželka mu to zatrhla, vzala ho zkrátka......... Nu, nikoho neodsuzuji...... ale taky zase je pravda, že ti, kteří k sobě patří, se často vinou takových omezení navzájem nedostanou a svět ztrácí celé kopice šťastných občanů... navždy, navždy šťastných.........
A tak ta muška zlatá přiletí a odletí jako obyčejná moucha – kdy se jí zachce..................................................................................................................

Kapitola 10.

Ne, - nebyla jsem nervozní...... to ne. Hárala sice ve mně temná vášeň – ale nervozní jsem nebyla.............

Oblékla jsem si ohnivě červené šaty jako v den našeho prvního setkání, prostřela porculán zelenkavého odstínu, příbory s tepanou rukojetí.... čisťounké sklenky, poprášila vlas jemnou mlhou své kolínské – a uzamkla kuchyň na klíč a klíč, přivázaný na hedvábné šňůrce se zlatým protkáváním, jsem zavěsila na hrdlo jako zajímavou nevšední ozdobu....................

Zapálila jsem svíce – jednu růžovou, dvě černé – stočila do nevídaně elegantních kornoutů černé ubrousky -- upravila ve váze chvějivou mimozu – a pak jsem usedla s knížkou v ruce do křesla, jako by se nic nedělo...... postava ze šansonu slavné tragické zpěvačky...... Byla jsem mramorově bledá – ani žilka se nepohnula v mé pravidelné tváři a zřítelnice klidně
sledovaly písmenka i číslice s dekagramy tuku, vajec, másla atakdále – a zazvonil opět telefon. Mastný, mne kdysi drahý hlas pravil;
–To jsem já, Bohouš. -
–Ano? – řekla jsem s čínskou zdvořilostí.
Ty se na mne zlobíš? - zeptal se nejistě. -Proč jsi tak netaktněodešla z koncertu ve chvíli našeho usmíření? -
-Protože jsi mrkal, - odpověděla jsem. -Mrkal jsi na Miriam. -
-Já že jsem mrkal? - zvolal Ing. Čert a zesílil hlas. -Vůbec jsemani nevěděl, že tam nějaká Miriam je! Když naslouchám hudbě,někdy šilhám – to je pravda – a to tě mohlo zmást...... A někdymrkám, jsem-li dojat, a to tě taky mohlo zmást, ale proto bys snadnemusela dělat scény! -
-Však právě proto na tebe čekám se slavnostní večeří, - povídám.

-Tak! A padni si tam, padni do pasti!
Hned jsem tam! - zvolal a když jsem otevřela dveře, stál již zanimi.Rozhlédl se po předsíni, dojatě si odkašlal, pousmál se na mne,štípl mne do tváře, odložil si, vešel, usedl do křesla a tázavěse zadíval na prázdné talíře.......... a já mlčím a pohupuji klíčkemna hedvábné šňůrce – v tichu praskají jen ty voskovice a jen sechvěje mimosa a jen lehký oblak kolínské to všechno obklopuje….

Ach, kde jste vy uprchlé chvíle, samý žert a smích a kouřící sepečeně???? Tenkrát měl poprvé bavlněnou kravatu – a nyní znovu.Již podruhé…. a mě píchlo u srdce, prolétlo mi hlavou, žese snad přece jen mýlím.......

Ing. Čert si odkašlal a řekl pevně: -Dneska je tam ale zima...--Osm pod nulou, - povídám.
-Skutečně? - řekl. -o bych ani nebyl věřil -- to víš, jsem zvyklý na vánice i na vichrné smrště - i na létání --avšak ty víš----já jsem zvyklý na všechno...... Nemám to lehké - to si nemysli...-
A vážně se odmlčel, přejel rukou modré oči, chvíli přemýšlel a dodal: -Ale když už jsem tak nevšedně obdařen – nepotřebovalabys něco opravit nebo zalepit nebo vyztužit ?-
-Ne,- povídám.
-Myslel jsem,- řekl, -kdyby sis náhodou něco kupovala – dejmetomu i automobil - také si ho jednou koupíš, copak ty ! – žebych se ti o něj staral.....
-Studeně jsem se zasmála.
Nevěnoval tomu však pozornost, nýbrž pokračoval:-Také – kdybyspotřebovala v lecjakém směru poučit - beze všeho. Víš kupříkladu,jak se chytají verunky? -
-Jak? - povídám.
-To se leze po zemi, - řekl Ing. Čert a názorně se nahrbil, - asbíráš je přímo z trávy do takové skleničky. Je to ovšem možnépouze v létě. -
-A proč se chytají verunky? - povídám společensky.
-Jsou výborné proti mšicím a jiné havěti, - řekl Ing. Čert vážně.

-Když dejme tomu pěstuješ zeleninu - a to je dobrá věc, je vždyckypo ruce a nemusíš ji kupovat - a je zde nebezpečí že by se kdekoliv kolem mohly vyskytnout mšice, jdeš, nachytáš si verunky amáš to zadarmo.--To je úžasně zajímavé,- povídám.
Pohodlně se opřel, chvíli si mne prohlížel přimhouřenýma očima.-Tak copak máme k večeři?- zeptal se a laškovný úsměv odhalildvě řady drobounkých dívčích zoubků, v ruměnné hubince......-To je tajemství,- povídám, ovládajíc city.Zasmál se, hodil nožku přes nožku, sáhl do cukřenky vedle sebe,vyňal kostku cukru a začal ji hlasitě chroupat.
-Nevadí, - řekl, -zatím budu jíst cukr. Potřebuji sladké…
Mám nějaké špatné zdraví od té doby, co jsem kvůli tobě dočasně ohluchl…Zdají se mi strašné sny. Zdává se mi o bílých koních a o zpěněné vodě. -
-To by vypadalo na nějaké neštěstí, - povídám zamyšleně, ale chladně.
-Myslíš? – zašeptal, oči se mu rozšířily děsem. – Bolí mne trochu v krku – nejsem já nakonec nemocný? Nemáš tady teploměr? –
-Ne, - povídám nerudně.

-To je škoda, - řekl. -Budu si ho muset sám koupit. – já jsem myslel, že mi ho půjčíš s sebou domů. -
Opět chvíli panovalo ticho, Ing. Čert se starostlivě zamyslel a pak řekl: -A ke všemu se mi včera zdálo o žlutých koních a o černé vodě. -
-To by vypadalo na úmrtí, - povídám a pohrávám si klíčkem na hedvábné, zlatem protkávané šňůrce……světlo pobleskuje a kov hází všude kolem zářivé odrazy……
Ing. Čert se na mne nejistě zadíval.
- Copak to máš za nový náhrdelníček? – povídá. -Velice ti to sluší – ale není to obyčejný klíč?
-Je to klíč od kuchyně, - povídám.

Tak!
A už tě mám!!!!!!!

Zbystřel, zamrkal, nevinně se na mne pousmál.

-Odkdypak zamykáme kuchyň? – zeptal se s úsměvem.
-Ode dneška, - povídám, -protože v kuchyni je překvapení – povídám, tajemství. – Zjihl, naklonil se ke mně a žertovně zatahal za hedvábnou šňůrku.

-To je pěkná, pevná šňůrečka, - řekl, -ta se jen tak nepřetrhne---Já jsem měl jenom strach, abys ten klíček neztratila....... Klíček, to není kráva.... ztratí se jako nic...... Byla by ho škoda, je pěkný, mosazný.... velice pěkný klíč…. Směl bych sena něj podívat zblízka? -

-Ano, - povídám, -ale musíš mi slíbit a přísahat, že se do kuchyně nepodíváš, ať se děje, co se děje. --Co by se mělo dít? - řekl znepokojeně.-Já totiž teď na chvilku musím odejít, - povídám – ale hned jsemzpátky. Slibuješ mi a přísaháš, že se do kuchyně nepodíváš? --Slibuji a přísahám! - zvolal Ing. Čert slavnostně, chňapl po klíčku, který jsem mu podala, a ihned si jej zavěsil na krk......-Jen aby se ti nevyplnily ty tvoje sny! - povídám varovně a dlouze, dlouze se mu dívám do očí.-To jsou ale kukadla! - zvolal Ing. Čert, - Nevím ani, co říkáš, když se ti dívám do těch tvých kukadel!!! A jakou ty máš takyvyřídilku ---ty jedna! -

Srdečně, od plic se zasmál, zahrozil mi malinkým prstíčkem, ale když jsem odcházela, vůbec si toho nepovšiml, vůbec nevěděl, že odcházím, protože se zeleným zábleskem v očích pozoroval temně a divoce osudný klíč….

Zaklapla jsem co nejtišeji dveře, aby se nevyrušil – a odešlajsem do hospody v sousedství.... s knížkou v podpaží…. abychnevypadala jako hej počkej.... I když tady, tady je to jedno!Je to hospoda – taková – řekněme pustá.... prázdná….

Dala jsem si párek a pivo, a ještě jedno pivo, a ještě jeden párek – a rozevřela jsem knížku u onoho receptu, který jsem četla tehdy, když mne Bohouš poprvé zavolal......... Aby byl začátek a konec aspoň po této stránce stejný….

Bylo mi teskno, když jsem četla:

„Čištění koberců.Vyvařený čaj se schraňuje do plátěného, doma ušitého
sáčku. Před čištěním koberce se sáček ponoří na okamžik
do horké vody, dá se okapat, čaj se z něj vyjme a rozhodí
po koberci. Částečky se čistou lapkou rozetírají
po hebkém vlase, což se dělá tak dlouho, až barva ožije,
koberec je jako nový, je čistý a svěží.
Poté se vyvařený, použitý čaj znovu na zvláštním cedníku
v horké vodě opere, aby se zbavil nečistoty, opět
se vloží zpět do domácího sáčku a vždy znovu se k němu
přidává vyvařený další čaj.“

Běda! Mezi čtením posledních řádků se mne náhle zmocnila zlátouha vařit tento kobercový čaj Ing. Čertovi...... a v tu chvílijsem též pochopila, že s mou láskou už je amen!!!!!

Pohlédla jsem na hodinky, vylízala jsem tesklivě zbylou hořčici z talířku – proč ne, když mě nikdo neviděl? – vždyť ta hospoda je tak naprosto prázdná, že ten, kdo do ní vkročí, nevyjdejiž nikdy takový, jaký tam vešel!!!! Zde se musí dít věci,když sem nikdo nechodí !!!!!!!......... A tak jsem tedy vylízalahořčici, zaplatila spícímu vrchnímu a se srdcem, bušícím rozčílením jsem stoupala schodištěm vzhůru – světlo jsem si nerozsvítila, neboť moje myšlenky byly hrozné jako tma a černé jakonoc a ty ubrousky na stole….

Teď se mělo rozhodnout! Teď – to měl být vrh kostkami !!!
Teď se mělo ukázat, jak si stojím – jestli jako nevěsta nebo osamělá dáma!!!!!!

Buďto jsem mu chtěla odpustit i to zlořečené mrkání i ty ohlodané nožky a jít zítra pro ohlášky – nebo jsem byla odhodlána zbít ho kvedlačkou, ustřihnout mu kalhoty pod koleny a nabroušeným nožem mu uříznout jeho jedinou kravatu!!!!

---------------------

Ne! Na vraždu jsem nemyslela............ Do té poslední kruté chvilky mne to nenapadlo………

Odemkla jsem, vešla jsem. Přivítalo mne hrobové ticho a pootevřené dveře do kuchyňky…. Svíce na stole v jídelně zvolna dohořívaly, čadily, v bytě dlel tedy kromě již zdomácněného sirného zápachu také pach vosku...... a já jsem – bledá jako smrt –já jsem nejdříve pečlivě uhasila svíce, pak jsem vzala nůž, vzala jsem nůžky a šla jsem lomozným krokem pro kvedlačku do kuchyně......................................................

To byl pohled !!!!!!
To byl ale pohled !!!!!!!!
Pytel s hrozinkami, který mi obstaral s nevšední laskavostí můj nevlastní strýc Lambert, byl naprosto prázdný, protože v něm vězel až po chabě se klátící nožky s jedním střevícem spadlým na podlahu – ta hamižnost! ta nechutná hamižnost !! – můj snoubenec Ing. Čert!!!

V ponožce na patě měl díru!!! A v podrážce druhého střevíceměl taky díru!
– Okamžitě vylez ven! – vykřikla jsem tak, že se roztrhl sáček s krupkami a krupky se počaly sypat do umyvadla.
– Vylez! – vykřikla jsem znovu – mně už to bylo všechno jedno,
– Budeme se prát!! –
A sňala jsem se zdi kvedlačku.

– Nemohu, – ozval se ze dna pytle jeho hlas, ano, tam měl, prosím, hlavu!
– Nemohu – umírám! Pít! Pít!! Ale prosil bych malinovku! –
– Já ti dám malinovku! – vykřikla jsem – hněv zatemnil mé smysly................ ano, ano, i tak může vypadat konec lásky…ono se to na začátku nikdy tak nezdá, ale ono se to pak vybarví!!!! To se to pak vybarví!!!!

Já jsem dámy a pánové – já jsem trčící nožky svého snoubencenacpala sama vlastnoručně do pytle, kolem mne padaly nože ikvedlačka i nůžky, které jsem v tom okamžiku odhodila a rachotily a zvonily a řinčely – a když jsem ho tam nacpala, já jsemten pytel ještě sama nahoře utáhla zavařovací gumičkou, velicepružnou a na pytel jsem si sedla a nejen to, já jsem si zapáliladoutník !!!!!Věříte, že taková může být síla ve zrazené a marné lásce ????
Nevím, co k tomu dodat – nevím, jak to ospravedlnit, nevím, jak obhájit to, že jsem dokonce vypouštěla nosem dým, jak to činívala moje přítelkyně Miriam..............................

Ach, ach................To se ví, – jeden nikdy neví, kde to na něj číhá …. vždyťjá jsem nic podobného vlastně ani neměla v úmyslu ---- aleabych pravdu řekla, to jsou jenom řeči...... Protože já jsem se-
děla a kouřila – až teprve nasládlý kouř, tak nějak skoro orientální, mne vytrhl z mého podivného klidu a já jsem rychle povstala a jak jsem povstala, vybuchlo to pode mnou z pytle jako když se otevřou dvířka že špatně tahnoucích kamen –– valilo se to ----takové jako mlha s růžovými záblesky. ..................................................................
a když jsem sáhla na pytel – byl prázdný!!!!!!! Totiž prázdný – nebyl prázdný, míním tím říci, že v něm nebylo tělo – ne, byly v něm prosím až po vrch hrozinky – jak jsem se přesvědčila, když jsem pytel rukou, třesoucí se hrůzou, otevřela…
Ale to nebyly jen tak obyčejné hrozinky, jaké tam byly... ne !!
Byly nazlátle růžové, plné světélek a něco v nich skvostně jiskřilo –– a já jsem neodolala a jednu z nich jsem vložila do úst...............................................................................................................................

.....................................................................................................................................

............. a již ujíždím v bílém automobilu horskou silnicí, všude samá květina, všude samé stádo, klinkající zvonci, já, hlavu na rameni snoubence... a pod povyhrnutou sukničkou mám fialový podvazeček s mašličkou…………..........................................

……...... a již se třpytí měsíc nad mořem, vlnky šplouchají, bárka a snoubenec s krásným knírem mi zpívá do ouška O sole mio a bárka se pohupuje po modrém, širém moři..................................................................................................................

……..... a již vidím příjemnou starší dámu – která drží v ruce sklenku s koňakem – připíjí mi a vlídně mi praví: – Já jsem tvoje prababička a jsem na tebe hrdá, mé dítě...........................................................................................................................

A v tom si uvědomuji, že jsem stále v kuchyňce, že zde stojím a zírám... ano, že to vše bylo luzné, ale skutečně luzné sny…………...
Neodolala jsem: snědla jsem ještě jednu hrozinku....... a opět automobily, houpačky, koncertní síně.... atakdále, atakdále, ovšem už v daleko – jak bych to řekla – prostě v dalších variantách, které popisovati nechci, jednak mi v tom brání stud, jednak je zde přece jen mravnostní policie – ale stručně řečeno, striptýz je pouhou lehkou zábavou pro studující teologie proti
účinku těchto zázračných zrnéček !!!
A ty krajiny okolo !!!! Kdepak prospekty pro turisty!!! Žabařina!!!! Prostě – všechno tip top.

Minula noc, přišel den..... a já nevyspalá, ale plná plánů, jsem vytočila Bohoušovo číslo. – Prosím Ing. Čerta, – povídám.
– Koho? – vykřikl na mne jakýsi hrubý, nevzdělaný hlas.
– Ing. Čerta, – povídám. – Je u vaší firmy zaměstnán...... –
– Vy jste se zbláznila, paničko, – povídá ten neznámý a já povídám:
– A je u vás zaměstnán aspoň jeho přítel Ing. Luboš? –
– Haha, – řekl ten pán. – Nedělejte si psinu, madam! Tady je výrobna kartonážních šišek a je to podnik, kde nemají inženýři co pohledávat!!! –

– Děkuji, drahoušku! – zvolala jsem radostně, balvan mi spadl ze srdce........................................................................................................................... ....................................................................................................................................

A hned jsem se dala do toho: přichystala jsem váhy, malinké sáčky a celý den jsem vážila a vážila a vážila.... Mé váhy jsou přesné a jemné... tak jako já: vážila jsem nikoliv deka, ale
gramy!!!! Ano !!!
A hlavou mi táhly vzpomínky na mládí --- na mladíčka s pasem útlým jako panna---- a teprve nyní jsem si uvědomila, že Ing. Čert vždy tajemně přicházel a tajemně odcházel --- že nikdy nikomu nebylo známo jeho bydliště ani rodičové a zamnula jsem si několikrát ruce...............

On i ten čert může přinést štěstí.... A všechno zlé je pro něco dobré.........
Atakdále........

Hle, poučení: Dámy a pánové, víte, co je největší kšeft? Sny !!!!
Ano, sny!!!! Protože my jsme křehcí jako ty alabastrové nádoby, nalezené při vykopávkách, my sice toužíme po ráji, ale taky po tom hadovi.............. ano, ano.

Tak tak, ............

A tak jednou stoupáme nahoru do korun rajských stromů, a pak najednou bác! jsme zase dole podle všech zákonů gravitace-------a tak to pořád pěkně jde kolem dokola – ale co bychom se kritizovali, že ano? My jsme konec konců nejdokonalejší a nejlepší ze všech tvorů, my to víme a my se o sebe dál už nezajímáme, protože, kdoví, kam bychom s takovou došli !!!
Co je nám pořád do nás?? Nám stačí sny!!! My chceme sny!!!!

Kocour kartářky se po jediném zrnéčku ubytoval v zeleném klobouku kartářky a celý týden zasněně voněl k papírové růži, kterou na něm kartářka nosí – a na to se chytila................ Pomohla mi při prodeji – diskrétním a tajném-------

Nu, nechejme obyčejných výkladů o obchodech. Obchod je obchod, ale láska je nehynoucí – a tím se už opět vracím k sobě, ke svému dramatu, ke svému příběhu............

Postavila jsem si za stržený peníz pěkný klášteřík na kopci, kde se oddávám kajícným myšlenkám, klášteřík pro sebe a pro jednoho pána...... Je zde bazén... Je zde bílý vůz........ Koupelna a tři vodotrysky........... zlaté světlo stéká po mé tváři a má pokrývka, to je samý květ a mé povlaky, to je také samý květ a já, v řeholním šatě poněkud průsvitném, se oddávám vznešeným a ušlechtilým myšlenkám........... v teple, v suchu...............

Moje povaha, která vždycky byla nevšední, je nyní ještě nevšednější.......

Pánové, rozvažte sami............................................................................................
Čekám.....................................................................................................................

………………Ale pozor! Opatrně!!! Nemíním čekat příliš dlouho!!! Který se chcete přihlásit – a já nemohu zapomenout na mysliveckou uniformu, skutečně, nemohu.......... i když to není podmínkou.......... přihlaste se!! Foto bude vítáno......
Jinak budu nucena financovat novou výpravu do Tibetu a až mi dovezou sněžného muže, oholím ho, ostříhám, načešu, vycídím, vypasu a zhýčkám............. protože na to mám, a protože a to hlavně, je vždycky lepší sněžný muž, třeba i ten, než žádný.............

K O N E C